Jimmy Connors: Samotář

V roce 1974 se stal prvním hráčem světa, ale lidé ho nemají rádi. Když ve finále Wimbledonu nastupoval proti Rosewallovi, který zkoušel tento turnaj vyhrát už počtvrté, celý ústřední dvorec fandil malému Kenovi. Jimmy však hladce zvítězil 6:1, 6:1, 6:4, převzal wimbledonskou trofej, ale ještě v šatně slyšel, jak všichni tleskají poraženému. Rychle se oblékl a opustil wimbledonský areál. "Cítil jsem proti sobě tolik zaujatosti, tolik nenávisti," říkal pak v hotelu. "Kde se to v lidech bere? Co je k tomu vede?" Odpověď si pak přečetl druhý den v novinách, i když byla tázací: "Kde se v Connorsovi bere tolik přezíravosti a arogance vůči jeho okolí?"

Jimmy Connors vždycky chce být - svůj. "Když jsem na dvorci, tak jsem někým úplně jiným, na to vemte jed. Způsob, jak hraju, jak bojuju o každý míč, jak běhám i lítám nad kurtem, tím vším jsem tak trochu zvíře. Pokaždé, když vyjdu na kurt, vydávám ze sebe všechno, co ve mně je. A jsem na to hrdý. Nikdy jsem neměl žádný idol, ale vážím si mnoha lidí. Spousta lidí třeba nemá ráda Aliho, já ano. Nesouhlasím sice se všemi jeho názory, ale mám ho rád za to, že hodně mluví, a hlavně že říká, co cítí. Když šel do ringu, řekl: Zvítězím, a pak opravdu vyhrál. Když chcete vyhrávat, musíte si věřit, jinak nemáte nejmenší naději. A já si věřím a vždycky si na dvorci věřit budu."

Byl zcela jasně světovou jedničkou a vůbec ho nenapadlo, že by měl tuto pozici vyklízet. Tři výhry z Grand Slamu mu přidaly další sebevědomí. "Nikdo mě už z trůnu nevyžene," nechal se slyšet na začátku sezony 1975 a každý toužil nad ním vyhrávat už proto, aby srazil jeho chlubivý hřebínek.

Velké tituly z loňska však Connors neobhájil. V Austrálii prohrál s třicátníkem Newcombem, kterého vůbec nepovažoval za soupeře. "Hrál pět setů v semifinále proti Rochovi, na finále už nebude mít sílu," prohlásil mladý Američan nadutě před finálovým duelem, ale Australan vyhrál 7:5, 3:6, 6:4, 7:5. Stejné to bylo ve Wimbledonu. Také Connorsův krajan Ashe musel hrát pět setů s Rochem, aby měl šanci nastoupit ve finále proti Connorsovi. Ten strávil velkou část noci před zápasem v klubu, zřejmě přesvědčený, že Ashe nemá proti jeho dynamické a tvrdé hře od základní čáry naději a nevydrží jeho tlak. První dva sety však skončily překvapením, Ashe vyhrál 6:1, 6:1. Connors nechápavě kroutil hlavou, jako by nevěřil, že jeho černý protivník může vydržet. Pak přece jen hlavu zvedl - na jeden set - vyhrál 7:5, ale to bylo všechno, ve čtvrtém setu byl Ashe zase lepší - 6:4. Wimbledon měl senzaci a druhý den si všichni přečetli v novinách Ashův názor z tiskové konference: "Wimbledon může vyhrát jen ten, kdo si po celý zápas zachová dobré nervy a dokáže být stoprocentně soustředěný." Ani ve Forest Hills nebyl Connors úspěšný. Porazil sice v semifinále Borga 7:5, 7:5, 7:5, zatímco jeho finálový soupeř musel znovu bojovat dlouhých pět setů. Ale i tak byl Španěl Orantes jasně lepší  6:4, 6:3, 6:3.

Nechtěl věřit, že by už neměl být nejlepším tenistou světa. Žebříček nejlepších světových znalců však pro něj první příčku neměl. Pořadí Ashe, Borg a teprve Connors. "Vrátím se tm, kam patřím. Úplně nahoru," komentoval svůj ústup. Těžce nesl rozchod s Chris Evertovou, matka měla stále víc připomínek k jeho výkonům. Začali se častěji hádat. "Matce vděčím za všechno, to ona s babičkou mě přece naučila tenis. Má hra se taky zpočátku hodně podobala ženskému stylu. Když jsme se pak přestěhovali do Kalifornie, musel jsem se začít učit mužské pojetí tenisu. Právě tam byli Segura a Gonzales, do našeho klubu chodil i Stolle a Emerson, od nich jsem se hodně naučil. Ale nikdy nezapomenu na matčiny zásluhy." … Následující stránka »