Kvitová po zisku bronzu po dlouhé době slzela štěstím. Byl to týden ve stresu, ale mám medaili, prohlásila Češka

"Slzy štěstí jsem neměla hodně dlouho. Jsem moc ráda, že přišly," řekla Kvitová po výhře nad Američankou Keysovou v boji o bronzovou medaili. Oči měla stále vlhké, ale na tváři už se jí rozlil slastný úsměv a velká úleva. Na začátku roku si totiž řekla, že hlavním cílem je vybojovat medaili na olympiádě. "Po roku, který není úplně hvězdný, je to skoro nadlidský úkol," oddechla si.

Od začátku roku se Kvitové na dvorcích nedařilo. Po Australian Open se rozešla po sedmi letech s trenérem Davidem Kotyzou a pak i s přítelem. Řešila různé zdravotní problémy a neuhrála žádný velký výsledek. Až v Riu najednou vyzařovalo z Kvitové odhodlání. "Jsem ráda, že jsem si schovala nejlepší tenis na Rio."

Několikrát na své třetí olympiádě zopakovala, jak je nabuzená a že fakt, že hraje v národních barvách, jí dodává energii. "Zápasy za Česko jsou pro mě vždy výjimečné. Přišla jsem předvést, co umím," řekla šestadvacetiletá hráčka z Fulneku, která měla lví podíl na čtyřech českých titulech ve Fed Cupu v uplynulých pěti letech.

Do turnaje v Riu vstoupila solidní výhrou nad Maďarkou Timeou Babosovou a uvolnila se. "Cítila jsem, že to je tam, za to jsem byla vděčná." Ve třetím kole vydřela i za pomoci dalších českých olympioniků výhru nad neoblíbenou soupeřkou Ruskou Jekatěrinou Makarovovou. "To byl jeden z nejtěžších zápasů. Pak už jsem měla sebevědomí."

Toužila po zlatu, ale v semifinále prohrála s překvapením turnaje Monicou Puigovou z Portorika. V olympijské vesnici půl hodiny brečela a jen těžko se ze zklamání dostávala. "Smutek byl opravdu obrovský. Úplně jsem nejásala a nedokázala jsem si představit, jaké to bude bojovat o bronz, ale pro medaili jsem sem přijela, čímž jsem se pak povzbuzovala."

Když se připravovala na zápas o bronz s Madison Keysovou z USA a dívala se na videa, tak se úplně nesoustředila. "Nebyla jsem do toho úplně zabřednutá," řekla a dodala, že večer usínala spíše s pocitem prázdnoty než smutkem a natěšením.

Ráno před duelem o třetí místo už se ale cítila lépe. Rozehrála se s šéfem české tenisové výpravy Petrem Pálou a nebyla nervózní. "Což bylo zvláštní, ale cítila jsem, že to tam je a že udělám všechno pro to, abych získala aspoň ten bronz. Nakonec jsem se dokázala namotivovat, za což jsem strašně ráda."

Poprvé si Kvitová řekla, že něco dokáže, a také to dokázala, za stavu 5-4 ve druhém setu ve finále Wimbledonu 2011 proti Marii Šarapovové. "To jsem si říkala, že to může být jediný moment v mém životě, tak ať to dám. A dala jsem to," vzpomínala.

Dlouhodobý plán měla po zklamání v roce 2013. Tehdy vypadla ve čtvrtfinále a pak si s týmem připíjely na další rok. "A skutečně jsem vyhrála. Ale nebylo to tak koncentrované jako letos. Nyní jsem vše směřovala k olympiádě, ale v tenisu je to strašně těžké, jak máme hodně vrcholů. Je to jiné než u jiných sportů," vysvětlila aktuálně 14. hráčka světa.

Dohrávala s bolavým předloktím, začala jí bolet noha. "Jsem ráda, že to mám za sebou. Jsem dost rozsypaná," řekla. Kvůli noze nejspíše zruší účast na turnaji příští týden v Cincinnati. V Riu se ale těšila na oslavu. "Něco si dám. Potřebuji se uvolnit. Ten týden byl opravdu ve stresu. A chci si konečně užít olympiádu, ještě jsem nebyla nikde. Na Ježíšovi, na Copacabaně, ani na jiném sportu. To je tragédie. Ale mám medaili," smála se česká hráčka.