Martina Navrátilová: Nejčastější wimbledonská šampionka

Ženy hrají Wimbledon od roku 1884, muži začali už o sedm let dříve. O vítězství zpočátku zápasili především domácí tenisté. Nejúspěšnější muži, Willliam Renshaw a Pete Sampras, triumfovali sedmkrát. Dělí je od sebe více ale než sto let. Od loňského roku se jim na záda se šesti triumfy dívá Roger Federer. Žebříček nejúspěšnějších žen je ale zajímavější. 

Šestkrát triumfovala na konci 19. století Blanche Bingleyová-Hillyardová. V roce 1905 uspěla první zahraniční účastnice, Američanka May Suttonová. V té době už ale zářila velká dáma Wimbledonu a jeho budoucí sedminásobná vítězka, domácí Dorothea Douglassová-Chambersová.

První zahraniční tenistkou, která dokázala vítězství ve Wimbledonu obhájit i v následujícím roce, byla Suzanne Lenglenová z Francie. Ve dvacátých letech vyhrála dokonce pětkrát za sebou, a později ještě jednou. Lenglenová zároveň ukončila období, kdy turnaji vládly převážně britské hráčky.

Po ní na trůn nastoupila americká tenistka Helen Willsová-Moodyová. Stále prestižnější turnaj vyhrála v letech 1927-38 dohromady osmkrát a na dlouhá desetiletí se stala královnou ženské wimbledonské dvouhry.

Ohrozit její výsadní postavení se v 60. a 70. letech pokusila její krajanka Billie Jean Kingová, vyhrála šestkrát. V závěru dvacátého století byly blízko dvě ženy, Martina Navrátilová a Steffi Grafová. Německá tenistka to nedokázala, skončila na sedmi vítězstvích. K nim jí nervovým kolapsem ve finále Wimbledonu 1993 pomohla i Jana Novotná. O osmý triumf naopak Grafovou ve vůbec posledním grandslamovém finále kariéry v roce 1999 připravila Lindsay Davenportová.

Překonat metu Willsové-Moodyové se podařilo až Martině Navrátilové. Rodačka z Prahy vyhrála Wimbledon nejprve dvakrát pod vlajkou mezinárodní tenisové federace ITF (1978-79). Už od roku 1975 totiž měla požádáno o americké občanství, jehož se dočkala v roce 1981. V obou finále si poradila se svou životní soupeřkou Chris Evertovou, kterou současně vystřídala na pozici světové jedničky. Třetí wimbledonský triumf Navrátilové v roce 1982 ve finále rovněž "odskákala" Evertová, stejně tak pátý o dva roky později. Její vítěznou sérii se mezitím neúspěšně pokusila zastavit další Američanka Andrea Jaegerová, nepodařilo se to ani později Haně Mandlíkové.

V roce 1987 se Navrátilová poprvé ve finále londýnského grandslamu střetla s Grafovou. Osmnáctiletá Němka, vycházející tenisová hvězda, na ni tehdy ještě nestačila a prohrála ve dvou setech. Ve finále v letech 1988 a 1989 už ale Navrátilovou porazila, byť po třísetovém boji. Navrátilová se již pomalu smiřovala s tím, že její éra končí, a že počtem triumfů ve Wimbledonu pouze vyrovná osm vítězství Willsové-Moodyové.

Cesta k překonání rekordu se jí ale otevřela hned v následujícím roce. Grafová totiž putovala domů už po semifinále, v němž překvapivě podlehla Zině Garrisonové. Navrátilová, jež v tom ročníku na turnaji neztratila ani set, ve finále Garrisonové nedala žádnou šanci. Britský tisk tehdy psal, že Garrisonová ten zápas nemohla vyhrát, pouze jej mohla Navrátilová prohrát.

Nestárnoucí tenistka se dvouhry ve Wimbledonu účastnila ještě ve čtyřech následujících ročnících a vždy dokráčela nejméně do čtvrtfinále. V roce 1994 byla dokonce blízko desátému triumfu, ve finále ale nestačila na Conchitu Martinezovou ze Španělska. Před šesti lety se ve svých 47 letech rozhodla vrátit naposledy. V prvním kole rozdrtila Kolumbijku Catalinu Castanovou, ve druhém ale prohrála s Gisele Dulkovou z Argentiny.