Guillermo Vilas: Tichý básník

"On to byl, kdo překonal mé malé sebevědomí a vložil do mé hry víc potřebného důrazu, vedl všechny mé taktické úvahy. Nemám a nikdy jsem neměl tolik vrozeného tenisového instinktu jako třeba Connors a Borg, ale dnes si přesto dovedu poradit. Jeho zásluhou jsem si začal věřit a připadám si jako herec, od kterého obecenstvo očekává vždy prvotřídní výkon. Snažím se ho poctivě odevzdat a jenom mě samotného udivuje, že v tom prostém sportovním světě žiju docela rád."

Na dvojitém lůžku, na stole i vedle pohovky se válely čisté i použité košile, trička, saka, šortky a ponožky. Vedle propocené tenisky a rakety značky Head. Vilas udělal pár rychlých kroků a zmáčkl tlačítko velkého kazetového magnetofonu. Ozval se tvrdý rock.

"Už to nemůžu číst," řekl k Tiriakovi. "Nevědí, že jsem tu knihu přepisoval čtyřicetkrát, ze sta básní vzal v průměru pět a zbytek hodil do koše."
"Nemůžou ti vyčítat špatný tenis, tak tě chtějí nachytat takhle," odpověděl Rumun tiše. Díval se na Guillerma. V tváři měkké, citlivé tvary, klasicky řezaný nos, plná ústa, tmavé a čilé oči. Kučeravé vlasy, které při hře vždy pevně poutá čelenkou, ale teď mu padají hluboko do čela. Otřepané a ošoupané džíny. "A pořád píšeš o smrti. Vždyť tvá poslední sbírka je plná umírání," dodal Tiriac.

"O smrti? O životě je! Slyšíš? O životě! Protože když žiješ, musíš umřít. Víš, že Hemingway jednou napsal, že každý správný příběh musí skončit smrtí, protože jen tak může být pravdivý? A jen smrt je opravdově dokonalá."
"Nerozčiluj se. Víš přece, že mě poezie vůbec nezajímá. A taky vím, jak jsi prohlásil po smrti Elvise Presleyho, že si umíš docela dobře představit, jak byl šťastný, když odcházel z tohohle světa."
"Jistě, protože smrt je dokonalá, pamatuj si, jen smrt je stoprocentní."
"Guillermo, já chci ale žít."

Vilas rozčileně přecházel pokojem a hrozivě gestikuloval. Dřív takový nebyl, až Tiriac ho naučil kousat. Pochází z Mar del Platy, rodiče ho chtěli mít doktorem práv. S tenisem začal pořádně v devíti, od dvanácti se mu věnoval trenér, a když mu bylo šestnáct, rodiče nechtěli o dalším hraní ani slyšet. Musíš dostudovat, to je hlavní, říkali, ale Vilas tenis už moc miloval. Jen chvíli hrál sám, pak se potkal s Tiriakem. Zpočátku spolu trénovali jen pár týdnů v sezóně, ale pak spolu byli celý rok. A Vilas rychle postupoval nahoru. V roce 1973 na Roland Garros porazil obhájce titulu Španěla Gimena, o rok později se už dostal do semifinále mezinárodního mistrovství Itálie, vyhrál turnaje v Hamburku, v Gstaadu, Hilversumu, Louisville, Torontu, porazil už Okkera, Borga, pak získal nejvíc bodů v Grand Prix. "Argentinec je největším překvapením sezóny a po právu byl vyhodnocen jako hráč, který udělal ohromný výkonnostní skok," napsaly noviny před Turnajem mistrů. "Uvidíme, zda ten mladý, dvaadvacetiletý Argentinec dokáže obhájit svou pozici v turnaji nejlepších osmi."

V prosinci 1974 pak přijeli do Melbourne vedle Vilase Newcombe, Borg, Parun, Nastase, Ramirez, Orantes a Solomon. Největší favorit Connors do Melbourne nemohl po zranění. "Vilas hrál hodně turnajů, proto vyhrál Grand Prix, na Turnaji mistrů uvidíme, kdo je opravdu nejlepší," ozývalo se ve sportovních komentářích. Argentinec však neprohrál ani zápas. Ve skupině porazil Newcomba, Borga i Novozélanďana Paruna, v semifinále Mexičana Ramireze a ve finále Nastaseho, který předtím v turnaji dvakrát za sebou zvítězil. Vilas potvrdil, že ve světové špičce míní zůstat natrvalo. Krátce potom prohlásil poražený Nastase: "Vilas je plaché a citlivé dítě, přestože je mu už moc přes dvacet let. Musí mít nad sebou silnou ruku, která ho usměrňuje a citlivě vede. Má velké štěstí, že ho objevil a na tenisovou cestu připravil právě můj krajan Ion Tiriac. Dovede všechno, hlavně má šťastnou ruku při každém rozhodování."

V roce 1975 sice Vilas znovu zvítězil v Grand Prix, ale až za dva roky vyhrál svůj první turnaj Grand Slamu. Na mezinárodním mistrovství Francie porazil ve finále Gerulaitise 6:0, 6:3, 6:0 a ve Forest Hills přehrál velkého favorita Connorse 2:6, 6:3, 7:6, 6:0. Stal se jasně světovou dvojkou za Borgem, ale mnozí experti ho ve svém pořadí řadili ještě před Švéda. Co pro Vilase mluvilo? Hlavně dlouhá vítězná série padesáti zápasů po sobě! Nepřetržitě od roku 1974 setrvává ve světové desítce a jeho trpělivá hra plná topspinů dokázala většinu tenistů pevně přikovat k zadní čáře. Právě Vilas začal hrát tento úder, který vyžaduje nejen velkou přesnost, ale i rychlé nohy a dokonalou fyzickou přípravu.

Když se svými topspiny vstoupil do světové arény, začali mu říkat Býk z pampy. Kde se v té ohnivé povaze bere tolik trpělivosti, kde vzal tolik síly? ptali se všichni, ale Vilas tehdy věděl, že je teprve na začátku. Musíš trénovat, donekonečna a do poslední špetky sil musíš trénovat, opakoval si každý den. Byl až osm hodin na dvorci. Moc zápasů vyhrál jenom proto, že soupeři došly síly.

Do hraní ho nikdy nemusím nutit, říká Tiriac. A Vilas ví, že chce jen jeho dobro. Stačí mu vidět Tiriakův obličej a ví, co má dělat. Je to pochopitelné, znají se dlouho a dobře. Pokud jde o tenis, jsou jedna duše, ale na rozdíl od Borga a Bergelina mají zcela jiné osobní zájmy. Argentinec miluje moře, Rumun je zase nejraději na horách, Vilas rád tvrdý rock, Tiriac klasickou muziku, první chodí na psychologické filmy, druhý na westerny, Guillermo píše básně, Ion se opaluje. Mimo dvorec jsou každý jiný, ale když na něj vejdou, jsou stejní. Mohl by být bez Tiriaka?

"Určitě ano, představte si, že by se vůbec nenarodil," řekl jednou. "Ale je to se mnou jako se závodním automobilem. Když ho technik neseřídí, nejede nejvyšší rychlostí. Nejvíc mi pomohl v době, kdy jsem se dostal úplně nahoru. To bylo v roce 1974. Od té doby bylo po klidu. Nabídky, pozvánky, návštěvy novinářů nebraly konce. Dostal jsem se najednou do slepé uličky, ze které jsem nemohl najít východ. Tisk se mě zmocnil a udělal ze mě světovou hvězdu. Zpočátku se mi to dokonce i líbilo, ale to jsem si ještě neuvědomoval tu nepříjemnou stranu mince. Neměl jsem chviličku pro sebe, nemohl jsem nikam utéct. Věříte, že jsem dokonce ten poslední rozhodující míč, který ze mě udělal hvězdu, začal nenávidět? Každý chtěl, abych vyhrával. Porážka mě srazila ještě hlouběji než ostatní. Ti byli na kolenou, já určitě ještě níž. A pak přišel Tiriac se svým rozumem a našel jsem svou dřívější tvář. Víte, že jsem se znova narodil?

Dlouho se bál Borga. Oba hráli od základní čáry, jejich míče měly přesnost logaritmických pravítek a sílu, která nedovolovala postupovat k síti. "Je to nejpohyblivější tenista, jakého jsem kdy viděl," říkával a s Tiriakem se připravovali na den, kdy ho porazí. Hráčské skóre zatím hrozivě narůstalo ve prospěch Švéda, ale pak přece jen přišel slavný Vilasův den v roce 1980. Na Poháru národů v Düsseldorfu. Připravovali se na ten okamžik s Tiriakem tři roky a pak všechno to vypětí a dlouhé čekání pominulo v jedné jediné vteřině. Rumun plakal a zakrýval si oči. Pak rychle zmizel v šatně, ale Vilas musel ještě dlouho stát na dvorci a děkovat divákům. "Teď už víme, jak Borga porazit," řekl Argentinec na tiskové konferenci. "Proti němu existuje jediný recept a ten jsme po léta cvičili. Je třeba ho porazit jeho vlastní zbraní. Buď udeříte tvrději než on a získáte tím bod, ale to je velmi těžké, protože on má snad nejtvrdší údery od základní čáry na světě. Nebo musíte vyčkávat. Když si už mockrát vyměníte míče, pokusí se Borg dotírat, to je chvíli, kdy je třeba se bránit a jít k síti. On totiž není žádný útočník. Když s ním vydržíte hrát od zadní čáry, máte naději."

To už je Vilas definitivně vtažený do tenisového života. I kdyby se chtěl bránit, stejně by už neměl sílu. Každoročně tráví čtrnáct dní v Paříži a tři neděle v Buenos Aires. To je jeho jediná dovolená. Každý rok třikrát obletí zeměkouli. Jednou si to psal a zjistil, že během čtyř měsíců strávil pět set hodin v letadle. Pak ho ta čísla začala děsit - a blok zahodil.

Podepisuje smlouvy, ta s továrnou na oděvy Ellesse má osmnáct stran. (Osmnáct měsíců trvalo, než se s firmou dohodl.) Najednou zjistil, že už není pánem svého volného času, že se stal hercem ve světovém dramatu zvaném TENIS. Jeho děj se přesně vejde na obrazovku, člověk má stále před očima vše, co se děje. A pak, tenis se dá hrát prakticky pořád, proto má sportovní průmysl taková křídla. "Víte, proč jsem chtěl vždycky vyhrávat?" prohlásil nedávno. "Protože jsem chtěl, aby lidé měli přede mnou respekt. Když ovšem je člověk jednou nahoře, chce tam za každých okolností zůstat. A v tom je ta potíž. Udržet se ve špičce světového tenisu je čím dál tím těžší. Přicházejí noví hráči, kteří by z vás nejraději sedřeli kůži. Čekají na vaši slabou chvíli a v té vás chtějí pokořit. Když nemáte sílu, nemáte ani naději. Je to honička. Rychle přijedete, vybalíte si věci, jedete na kurty, kde trávíte celý den. Pak se vracíte zpátky, někdy hodně, jindy míň vyčerpaní, hodíte všechno na zem a snažíte se usnout. A to se opakuje každý den. Vyhráváte a necítíte bolest, prohráváte a večer vás bolí celé tělo. Začnete proklínat tu krásnou hru, která vám sice v životě přinesla hodně radosti, ale teď najednou máte pocit, že se tenisové štěstí od vás odklonilo. Prostě musíte vyhrávat, abyste se cítil šťastný."

Vilas dál chodil po pokoji, co chvíli se podíval na Tiriaka, ale ten dělal, že ho Guillermo nezajímá. Konečně, zná ho až moc dobře: "Guillermo je úplně jiný než všichni ostatní jeho vrstevníci. O všem moc přemýšlí, všechno hluboce prožívá. Je velmi odpovědný, ale pořád zápasí s různými duševními rozpory. Někdy mi připadá jako člověk, který by si moc rád pochutnal na vínu, ale vzhledem ke svému okolí si objedná koňak, ačkoli mu nechutná, ani ho nemůže."

"Proč jsi potichu?" křikne najednou Vilas.
"Protože se mi to líbí," odpoví Tiriac, který má v sobě tolik klidu, že by ho mohl rozdávat na trhu úplně zadarmo a ještě by ho měl pro svůj život do sta let vrchovatě.
"Copak nevidíš, že mě ta recenze rozčilila?"
"Vidím, ale dej mu šanci projevit názor."

"Jenže ten chlap opravdu neví, že se už konečně cítím taky básníkem. Pro všechny zůstanu vždycky jen a jen tenistou."
Vilas si sedl na postel a zakryl si tváře. "Nevěřím, že mi někdy bude jasné, kdo vlastně jsem." Tiriac si ho překvapeně změřil. Jen málokdy je Vilas k sobě a ke svému okolí tak upřímný.

"Cos říkal?" zeptal se.
"Že nevěřím, jestli mi někdy bude jasné, kdo vlastně jsem."
"I pro mě jsi především tenista, pak básník. Jako tenista jsi světový, a jako básník?"
"Jen to řekni, no jen to řekni. Já vím, že těch mých několik básnických sbírek tě vůbec nezajímá. A vím, žes můj filmový scénář vůbec nečetl. Ne nedovedeš si představit, kolik mi dal práce."
Tiriac se postavil a šel pomalu ke dveřím. "To máš pravdu, že nevím. Já znám jen cenu tvého vítězství nad Borgem. A to dá moc práce." Rumun za sebou zavřel dveře.

Guillermo se natáhl na postel a řekl jen tak pro sebe:
"Jsem asi ještě tichý básník."