Jan Kodeš: Zachránce

Ten rok kvůli Piličově aféře nepřijelo do Wimbledonu několik výborných tenistů.
"Bojkot Wimbledonu! Nejlepší nepřijedou! Co bude s naším velkým turnajem!" psali novináři už z mezinárodního mistrovství Francie, kde začala parta kolem Kramera kout pikle. "Ne, nepojedeme do Wimbledonu, kdo z hráčů ATP bude startovat, dostane trest," prohlásil Kramer a většina dobrých hráčů se toho výroku zalekla.

"Odřekl jsem s těžkým srdcem. Letěl jsem z Austrálie na svůj poslední Wimbledon zbytečně," říkal smutně Ken Rosewall. "Litujeme, že zrovna Wimbledon doplácí na tvrdohlavost federace," přidával Arthur Ashe, který v té době zrovna zastával funkci pokladníka ATP. Ještě v noci před zahájením turnaje však byla šance! Britský ministr sportu Griffith se dokonce zúčastnil poslední schůzky vedení ATP, ale nic to nebylo platné. Vedení Asociace zakázalo startovat na wimbledonské trávě sedmdesáti hráčům - ale ne všichni poslechli. Rumun Nastase? "Nastoupím, můj svaz si to přeje." A miláček Anglie Roger Taylor? "Jsem doma, nemůžu se přece jen dívat." Když tato slova proletěla tiskem, nebylo na jeho zápasy ani jedno místečko volné. Návštěvnické rekordy padaly, sázkové kanceláře měly právě Taylora před semifinále na prvním místě.

Jan Kodeš ve čtvrtfinále jen těžce překonával Inda Amritraje. Jedenáctkrát musel Kodeš podávat v desáté hře pátého setu. Tady se mohlo všechno zvrátit. Ind se snad ale lekl toho možného vítězství, zahrál jistý smeč daleko za čáru a československý hráč v poslední hře už jasně kráčel k vítězství. Taylor sice přehrál mladičkého Borga, po kterém bláznily snad všechny holčičky Anglie, ale měl velké problémy s podáním, Perry, trojnásobný wimbledonský vítěz, to na tribuně komentoval: "Je pravda, že Roger má vynikající servis, ale co je to platné, když často letí do sítě nebo za lajnu. Copak je možné zahrát v jednom utkání dvacet dvojchyb? Proti Kodešovi může platit jedině přesnost."

Na ukazateli je stav utkání Kodeš - Taylor 8:9, 9:7, 5:7, 6:4, 2:2 na sety, třebaže v prvním měl Kodeš v tie-breaku tři setboly a ve třetím vedl dokonce 4:2. Nad Wimbledonem se stahují mraky, začíná mírně krápat, tráva klouže. Kodeš vyhrává své podání, je srovnáno 4:4, další hry rozhodnou o všem. Taylor je tady doma, na trávě vyrůstal, Češi jsou antukáři. O to větší šance má Angličan. Nabitý dvorec chce vidět postup svého miláčka do finále. Naposled se to totiž podařilo právě Perrymu, a to je už nějaký ten pátek.

Krápe, hlavní rozhodčí Mike Gibson začíná být netrpělivý, zápas by už měl být přerušen. Ale k velkému překvapení dává ještě Taylorovi souhlas k podání. Angličan vyhrává, vede 5:4, teprve pak vkročí pan Gibson na trávu. Několikrát zkusí, zda opravdu klouže, křikne na sběrače, a ti začnou natahovat na dvorec ohromnou plachtu.

"Proč zrovna teď. To není fair," ozývá se z novinářské tribuny, "Angličan má přece velkou výhodu."

Oba hráči mizí v šatnách. Kodeš běží na masáž. Do svalů už vstoupila únava z pěti dlouhých setů. Kousek odtud stojí ing. Ivan Lichner. "Jen kdybych teď dal první servis přes síť," mumlá Kodeš, "první servis a volej." Poraněný kotník z utkání s Amritrajem otéká.

"Nohy, nohy pořádně promasírovat," říká ještě a pak se nechá natřít horkou mastí, která udržuje svaly ve správné teplotě.

Taylor sedí v šatně, ani se nesvlékl, dívá se před sebe a s nikým nepromluví. Snad v tom tichu hledá sílu k nejdůležitějším hrám svého života. Jistě dobře ví, že teprve wimbledonské finále mu stoprocentně zajistí cestu mezi nesmrtelné, a tak se možná těch příštích her i bojí.

"Ještě patnáct minut, pánové, a pak dvě minuty na rozehrání," křikl po chvíli do šatny hlavní rozhodčí Gibson. "Patnáct a pak ještě dvě," opakoval.

Teď se musí Roger bát mnohem více než já, pomyslel si Kodeš, když šel na dvorec. On musí vyhrát, on je tady doma, opakoval si sám pro sebe a znovu myslel na své podání. První servis do pole, to je po takovém přerušení veledůležité.

Kodeš hru získal, to mu dalo sílu. 5:5! Teď, nebo nikdy. Taylor začal špatně, Kodeš odvážně returnuje a Angličan ztrácí výhodu svého podání. Teď ještě vyhrát své! Dva mečboly, ale ani jeden Kodeš neproměňuje. Pořád však má výhodu podání.

"Ve Forest Hills a ve Wimbledonu jsem odhalil zákony hry na trávě," řekl jednou Jan Kodeš. "Procento rizika je velké. Pořád každému tvrdím, že nejdůležitější je první servis a první volej. Víte, můj servis třeba není moc ke koukání, ale na tom ani nezáleží. Dívat se třeba na servírujícího Smithe, to je nádhera, ale pro krásu se tenis nikdy nehrál a hrát nebude. Důležité je procento úspěšnosti, kolikrát se vám právě ten první servis podaří zahrát soupeři do pole, a jak po něm zahrát důležitý volej."

Hrají už víc než tři a půl hodiny. Pak Taylor dvakrát returnuje do sítě a je konec! Finále! V něm na Jana Kodeše čeká Alexandr Metreveli.

Reportér API Hans Fuchs dálnopisoval své agentuře: "Zápas Kodeš - Taylor byl vrcholem světového tenisu. Tři a půl hodiny boje, úderů raket a srdcí, tři a půl hodiny vrcholné dramatičnosti, napětí. V této fascinující bitvě viděli diváci všechny krásy, které hra na trávě může dát: na jedné straně atomový tenis s dělovým podáním, returnem a smrtícími voleji, na druhé straně technicky oslňující údery a nádherné výměny míčů. Kodeš byl celkově kompletnějším tenistou, působil vyrovnaněji než Taylor. Lepší tenis nemohl nabídnout žádný z profesionálů."

Několikrát vyzývají Taylora, aby šel na tiskovou konferenci. Pak mezi novináře přece jen jde, ale moc toho neřekne. Asi si v tu chvíli znovu uvědomil, jak blízko byl od komnaty nesmrtelných.

V Kodešově tváři se kupí únava. Sedí v šatně, nohy natažené, všichni ho plácají po zádech, odevšad přijímá gratulace. "Pořád čekám na radost a ona nepřichází. Snad zítra, až se z toho všeho vyspím," řekne a jde si lehnout do vany. Tenisový Wimbledon v něm vidí hlavního favorita dvouhry, proti Metrevelimu hovoří, že ještě nikdy nehrál v závěrečných kolech tak významného turnaje. A Kodeš? Ten už byl třikrát ve finále mezinárodního mistrovství Itálie, dvakrát vyhrál Roland Garros, dostal se i do finále Forest Hills. "Ví už, jak se takové zápasy hrají," přidávají tenisoví odborníci do svých komentářů.

Spal, když se ve dvě ráno ozvala Praha. Už si myslel, že ho s Lenkou ani nespojí. "Když jsem se už dostal do finále, tak bych ho snad měl vyhrát, ne?" začal vtipkovat. Ale hned pokračoval: "Jsem sice moc šťastný, ale sotva se hejbám, a kdybys viděla ten kotník... Bolí jako čert." Položil sluchátko a spal.

Druhý den si v novinách mohl přečíst, že jeho zápas s Taylorem se stal jednou z legendárních ság Wimbledonu a že ve čtvrtek podával jako ještě nikdy v životě.

V pátek večer ještě zavolal do hotelové telefonní ústředny, že si nepřeje žádné přepojování hovorů na pokoj. "A vzbuďte mě v půl jedenácté," dodal ještě a šel spát. Vzal si prášek na spaní, nacpal si do uší vatu a usnul. Ráno ho probudil telefon přesně v půl jedenácté, krátce se rozcvičil, nasnídal se a jel na dvorce. Teprve v té chvíli snad pochopil, že odpoledne nastoupí k nejdůležitějšímu utkání své kariéry.

S Metrevelim už Kodeš hrál ve Wimbledonu v roce 1970, tehdy s ním v prvním kole prohrál v pěti setech. A nyní? "Už dostávám první telegramy za vítězství," zlobí Kodeše Metreveli, ale ten jen mávne rukou a ještě si kousne do kuřete. A pak se jde rozehrávat s Američanem Seixasem.

Finále ročníku 1973 trvalo sto sedm minut a Kodeš v něm nad Metrevelim vyhrál 6:1, 9:8, 6:3.

Šatna je plná. Někde uvnitř toho klubka radosti sedí Kodeš. Když před chvílí zdravil nabitý centrální dvorec, tak z jeho gesta mohl každý vyčíst ohromnou únavu. I radost v šatně je proto tichá.

"Nejhorší to bylo ve třetím setu, když jsem vedl 4:1. To se mi hrozně roztřásly ruce, že jsem nemohl přehodit míč přes síť. Vyschlo mi v krku, a kdybych měl něco říct, tak bych asi ze sebe nedostal slovo. A ve druhém setu to bylo stejné. Navíc jsem si uvědomil, že když ho vyhraju, že to asi vyhraju celé. Ale Metreveli se lekl, na něj ta velká atmosféra musela dolehnout."

V očích má slzy. Přišly potichu, ale musely. "Splnil se mi velký sen," špitne. Před chvílí k němu z královské lóže kráčel vévoda z Kentu, z malého stolečku pokrytého anglickou vlajkou vzal zlatý pohár a podal mu ho.

"Šaty, vždyť já nemám na bál pořádné šaty," křikne najednou. Všichni se smějí a najednou si uvědomují, že Kodeš večer zahajuje slavnostní ples.

Při cestě do hotelu se zastavil ve velkém oděvním domě a poslíček přinesl frak na pokoj. A když mu večer prezident All England Clubu udělil slovo, řekl: "Wimbledon je něco, co nenajdete nikde jinde na světě. Je to svět sám pro sebe. Vyhrát ho, to znamená pro každého hráče něco jiného. Pro všechny pak boj v dobrém slova smyslu, na život a na smrt od prvního kola. A pak s pohárem nad hlavou? Mně zněly v uších pražské zvony. Je to nejkrásnější turnaj na světě."

Zatančil sólo s dcerou prezidenta klubu (vítězka dvouhry žen. B. J. Kingová se omluvila); dívalo se na ně přes osm set lidí.

Všechno se točilo kolem něj, každý mu chtěl stisknout pravici. "Pane, vůbec nezáleží na tom, že na turnaj někteří profesionálové nepřijeli," zastavil ho jeden z novinářů. "Z první patnáctky Grand Prix tu chybějí jen Newcombe, Smith a Panatta. Ital je antukář, Australanovi to letos nejde, a tak zbývá jenom Američan. Kde je ale psáno, že by zrovna on vás ve finále porazil? A třeba by se tam ani nedostal!"

Kodeš souhlasil, ale novinář se nedal odbýt. "Pane, chci vám pouze říct, že jste letos zachránil náš Wimbledon. Svou krásnou hrou jste ho zachránil."

Ale pak už někdo přinesl sklenice a všichni si připili na největší Kodešovo tenisové štěstí.