Musíte tenisem žít od rána do večera, učí Daniel Vacek české naděje na Spartě

"Tenis jsem miloval a vždycky byl v mém životě hlavní," řekl dnes devětačtyřicetiletý Vacek v rozhovoru ČTK před startem svazové soutěže družstev na rozehrání po koronaviru Barvy pro budoucnost, v kterém povede tým červených.

Někdejší 26. hráč žebříčku dvouhry se předloni vrátil domů po dvanácti letech v zahraničí. Už rok vede nadějného Tomáše Macháče a stále více se zapojuje do dění v českém tenisu. Na Spartě trénuje také další hráče. Při turnaji O pohár prezidenta ČTS mimo jiné pomáhal vysoušet kurt při finálovém duelu.

Angažuje se i v Národním tenisovém centru a minulý týden vedl soustředění nejlepších tenistů z celé republiky. V Říčanech chyběl kvůli maturitě jen Jiří Veselý, jinak měl k dispozici daviscupové hráče včetně Lukáš Rosola či Jonáše Forejtka. "Snažíme se stmelit kolektiv, aby si kluci navzájem pomáhali," řekl Vacek. Doufá v návrat mužů mezi elitu. "Je to těžší, než to bývalo, ale věřím, že se kluci zvednou a v nejbližší době se tam někdo bude schopen dopracovat."

Od finalisty pěti turnajů ATP ve dvouhře hráči slýchají, že se tenisem musí nechat pohltit. "Je nutné tenisem žít od probuzení a usínat s ním. Musejí to brát jako lásku, aby tomu mohli dát všechno, protože tenis je extrémně tvrdý," uvedl Vacek.

Ač se hra od jeho dob proměnila, je rychlejší a fyzicky náročnější, jedno zůstává. "Láska a dennodenní dřina. Podívejte se na nejlepší, co všechno jsou schopni vrátit. V jaké rychlosti a jak dlouho to vydrží. Za tím je jen tvrdá práce."

Krásné vzpomínky? Grandslamové triumfy Kafelnikovem i daviscupové bitvy
Vacek začínal s tenisem v necelých jedenácti letech, předtím hrál fotbal. Jeho hlavní zbraní byl servis a na 26. místo dvouhry se vyšplhal v lednu 1996. "To už je minulé století, ale vzpomínám na všechno moc rád. Bylo zajímavý hrát, trénovat a sledovat v akci nejlepší hráče. Moc se mi to líbilo," řekl pražský rodák.

Největší úspěchy slavil ve čtyřhře. S Rusem Jevgenijem Kafelnikovem vyhráli Roland Garros 1996 a 1997 a US Open 1997. "Tyhle trofeje mám doma a teď marně sháním fotku s Kafelnikovem po titulu v Paříži," řekl Vacek. S Rusem si sporadicky vymění zprávu, jak se kdo má. "Byl naprosto geniální atlet a pracovitý. Do prvního titulu v Paříži byl přátelský, ale pak úspěch odváděl jeho soustředění."

Rád vzpomíná i na daviscupové bitvy. V paměti mu utkvěl především rok 1996, v kterém Češi došli do semifinále. "Celý rok jsme hráli doma, což bylo fantastický, protože chodilo patnáct tisíc lidí," řekl. Do finále je tehdy nepustili Švédové, Vacek ve Sportovní hale nestačil v pátek na Stefana Edberga a v neděli po bitvě na Thomase Enqvista. "Měl jsem brejk v pátým setu. Dlouho jsem to pak rozdýchával."

Skončit musel kvůli bolestem zad
Kariéru musel ukončit potichu v roce 2003. Kvůli bolestem zad už o tři roky dříve vynechal celou sezonu a návrat mu vyhřezlé ploténky neumožnily. "Nepřišli jsme na to, co by mi pomohlo. Trpěl jsem tím dalších deset let, než si to sedlo a ustálilo. Občas mi bolest vystřelovala do nohy, což bylo hrozný," popsal Vacek.

První tři roky po tenisu byl vlastníkem fotbalového Baníku Ostrava. "To bylo hodně zajímavý. Dostal jsem se do úplně jiné společnosti, než je v tenisu. Dělá se to jinak a bylo zajímavé vidět problémy fotbalistů."

Poté žil sedm let v Nizozemsku, odkud pocházela jeho první žena, s kterou žil 22 let a mají spolu syna a tři dcery. "Pak jsme byli pět let v Americe," řekl. V Bradentonu měl akademii a trénoval děti. "Zase jsem se víc začal věnovat tenisu."

I proto ho to táhlo domů. "Dlouho, ale na to musí být dva," řekl. Vrátil se po rozvodu předloni. Má novou partnerku a doma osmiměsíčního syna. A na Spartě je díky tenisu ve svém živlu. "Je fajn se vrátit do známého prostředí a atmosféry," uvedl Vacek.