Tomáš Petera: Trendem je dokonalá kondice

Čím to, že je z vás znovu trenér?
„Loni jsem prodal Baník a ukončil tak aktivitu, která mi brala devadesát procent času. Takže když za mnou na jaře přišel Andrey tatínek Honza Hlaváček a požádal mě, jestli bych se na ni nepodíval, rád jsem na to kývnul. Jel jsem na pár turnajů, abych ji viděl v akci, protože si ji pamatuju jenom jako talentovanou juniorku, a po Fed Cupu v Ostravě jsme se dohodli na spolupráci. Je to na dvacet týdnů v roce, ale chci tomu dát maximum. Nerad dělám věci napůl.“

V posledních letech jste měl spíše netenisové aktivity – chyběl vám tenis?
„Nebyl čas, takže mi chybět nemohl. Ani jsem v té době moc neregistroval, kdo je kde na žebříčku a co se právě děje. K tenisu jsem se dostal jen párkrát do roka, na kurt vůbec.“

Proč jste vlastně prodal Baník?
„V Ostravě jsem se dostal do patové situace s magistrátem a nedokázal jsem si představit další spolupráci. A fotbal se bez výrazné podpory města dělat nedá. Zkrátka jsem cítil, že moje možnosti v Ostravě jsou vyčerpané.“

V čem konkrétně byl problém?
„Po roce a půl velmi usilovné práce na projektu vybudování nového stadionu a nové koncepce klubu, která měla Baník posunout na evropskou úroveň, po mnoha slibech a dohodách, ústních i psaných, město tenhle projekt totálně zlikvidovalo. Ne proto, že by byl špatný, ale kvůli vnitropolitickým bojům v jedné politické straně. Vývoj klubu to zastavilo, mě to dostalo do velkých problémů, i ekonomických, a především jsem ztratil chuť v klubu dál pracovat.“

Takže těch devět fotbalových let hodnotíte…
„Výsledkově pozitivně – titul, vítězství v poháru a třikrát třetí místo, to je období, které patří v historii Baníku k těm úplně nejlepším.“

Jak vůbec funguje fotbalový byznys z pohledu majitele klubu?
„První zásada zní nepropadnout přílišné chuti po sportovním úspěchu. Jakmile člověka ovládne démon vítězství, touha po pohárech a budování v Evropě konkurenceschopného klubu, bez gigantické podpory města a minimálně jednoho velkého koncernu nemá šanci. Je to cesta k sebezničení.“

Byl to tedy finanční průšvih?
„Šest let bylo, myslím, velmi pozitivních, výsledkově i ekonomicky. Průšvih byl až ten závěr.“

Když srovnáte fotbal a tenis – co je ve fotbale nejvíc jinak?
„Dvě základní věci. Tenista, když hraje špatně, nedává tomu sto procent, nevydělává a de facto nemůže ten sport dělat. Fotbalista – bohužel pro fotbal – ano. Průměrný fotbalista se na rozdíl od průměrného tenisty může dost dobře živit.“

A ta druhá věc?
„V tenise neovlivňují trojúhelník hráč – trenér – výsledek žádné další faktory, snad kromě zranění. Výsledky odpovídají většinou tomu, jak kdo trénuje. Ve fotbale ale zákulisní hra mnohdy ovlivňuje výsledky víc než samotní hráči.“

Co se v tenise nejvíc změnilo od doby, kdy jste před pár lety seděl v křesle fedcupového kapitána?
„Tenis se čím dál víc posouvá do fyzična. Snad se pan Kodeš neurazí, ale v jeho době byl tenis z osmdesáti procent o tenise, o technice, o úderech, a jen z dvaceti procent o kondici. Dnes už je to téměř naopak. Trendem je zkrátka dokonalá kondice a z ní vyplývající extrémně agresivní tenis.“

Co čekáte od spolupráce s Andreou? Respektive co od ní čeká ona?
„Oba čekáme, že naše spojení někam povede. Impuls k tomu, proč mě Andrea oslovila, byl ten, že chce být nejen výborná deblistka, ale i singlistka. Je ctižádostivá a myslí si, že umístění na začátku druhé stovky neodpovídá jejím možnostem. Já s tím souhlasím. Cílem je, aby se dostala na hranici první padesátky ve dvouhře. Doufám, že to příliš neohrozí její žebříčkové postavení v deblu.“

Věříte, že to dokážete?
„Věřím. Andrea totiž hodně chce. Je cílevědomá, nadto velmi profesionální, dokonce víc, než jsem očekával. A to jsem pracoval s Petrem Kordou, který byl jedním z největších profíků. A k tomu umí zabít míč, jednoduše řečeno. Dokáže si body dělat sama, umí diktovat hru, hrát vítězné údery. A to je moc důležitý předpoklad.“

Pokud vím, Andrea stále spolupracuje i s argentinským koučem Diegem Dinomem?
„Přípravu Andrey řídím já, ale Diego zatím zůstává, protože dvacet týdnů, na které jsme se domluvili, nepokryje celou sezonu. Takže na některé turnaje pojede místo mě on.“

Řekl jste, že cílem je zlepšení ve dvouhře, byť to může dočasně být na úkor čtyřhry; deblové Masters je ale relativně blízko a je to určitě lákadlo…
„To je samozřejmě pravda a byla by chyba ho v této situaci zavrhnout. Takže náš singlový plán bude muset v určitém směru maličko počkat.“

Andrea je půvabná dívka a vaší doménou je i marketing. Kdy má podle vás tenista šanci výrazně uspět i na tomhle poli?
„Dobrým marketingovým artiklem se stává ve chvíli, kdy se stane 'nesmrtelným'; když vyhraje grandslam, stane se světovou jedničkou, přiveze medaili z olympiády... Samozřejmě je důležité i vystupování a vizáž. Andrea má určitě předpoklady, aby byla pro sponzory zajímavá. Má stříbro z olympiády, a kdyby se probojovala na Masters ve čtyřhře, udělala by další krůček. Na druhou stranu jako trenér přílišné marketingové aktivity nevítám.“

Protože ovlivňují trénink a výsledky?
„Ano. Mám s tím zkušenosti a vím, že je důležité zvažovat, na co kývnout a na co ne. Věnovat se marketingovým aktivitám na úkor tréninku je špatně. Někdy to odnese 'jen' regenerace, ale ta je zejména u těch nejlepších ještě důležitější, protože jsou pod neustálým tlakem. Každý tenista si musí uvědomit, že až na naprosté výjimky typu Šarapovové vydělává díky dobrým výsledkům víc peněz než reklamou.“

Co se vám nejvíc (ne)líbí na současném ženském tenise?
„Líbí se mi, že se na rozdíl od let minulých změnil přístup hráček. Mnohem víc trénují, v pavouku už nejsou dvě třetiny obézních holek, které taky trochu umějí tenis. A nelíbí se mi, že počet turnajů WTA je velmi nízký a tudíž možnosti dobře naplánovat období tréninku a turnajů a vybrat povrchy a místa, která hráčce sedí, se limitně blíží nule.“

S Andreou trénujete na Spartě, kterou jste po letech strádání před pár lety znovu vybudoval, včetně perfektního zázemí a designové restaurace, ale pak prodal panu Černoškovi. Proč? A s jakými pocity tady teď pijete kafe?
„To je moc otázek najednou… S Andreou trénujeme všude možně, na Spartě, na Štvanici i v Plzni. A k tomu dalšímu: Někdy se trochu divím, že někteří zapomněli, že to, co tady stojí, tady z valné většiny stojí díky mně.“ (s úsměvem)

Také jste před časem vystoupil z České sportovní a stal se ředitelem Prahy olympijské, ale tenhle projekt…
„…zkrachoval, což beru jako největší osobní neúspěch – spolu s tím, že se mi nepodařilo v Ostravě prosadit nový stadion. Doteď mě to deptá, to byla velká prohra. Mrzí mě, že se myšlenku olympiády nepodařilo alespoň udržet v chodu a po dobu dvou nebo tří olympijských cyklů na ní pracovat.“

Pořád jste přesvědčen, že olympiáda v Praze byla reálná vize?
„Jsem. A byl by to obrovský přínos pro sport u nás. Kroky, které bylo nutné udělat v rámci kandidatury, teď českému sportu chybějí. Například kapitola ve státním rozpočtu, kde by byly v procentech pevně zakotvené finance, které potečou do sportu. A také koncepční plán rozvoje sportu v Česku, a to jak v otázkách výstavby sportovišť, tak pokud jde o přímou podporu jednotlivých sportů nebo projektů.“

Jak vidíte svou budoucnost? Asi z vás nebude navždy tenisový trenér…
„To asi ne. Ale teď si chci od všeho odpočinout a vyčistit si hlavu, a na to je moje nová role ideální. Budu se věnovat jen Andree, jejímu tréninku, plánování turnajů, ničím jiným se nezaobírám. Beru to i jako příjemný relax. A pak se uvidí.“

Takže nevylučujete nějakou další marketingovou nebo promotérskou aktivitu?
„Ne. Pořád mám marketingovou firmu, sportovní marketing mě baví a některé projekty, se kterými jsem přišel, se snad povedly. Final Four, Zlatá tretra nebo NHL v Praze, to vše mělo nebo stále má úspěch. Takže nevylučuji, že mě ještě něco dalšího napadne. V hlavě jsem ještě dva projekty měl, ale už na ně nedošlo, možná je opráším.“

Co třeba velký tenisový turnaj?
„Třeba…“