Andy Roddick: Odchod muže ve stínu

Pojďme na chvíli do minulosti. Tu bitvu už z tenisových kronik nikdy nikdo nevymaže, svět poznal málo napínavějších. Bylo 5. července 2009, nad centrálním dvorcem ve Wimbledonu právě (osudově) zapadalo slunce, když šel za frenetického potlesku publika podávat Andy Roddick. Svět přibitý u obrazovek, na příjmu Federer. Stav z pohledu Američana 7:5, 6:7, 6:7, 6:3 a 14:15.

Za pár chvil Švýcar bláznivě vyskočil do výšky na oslavu zisku patnáctého grandslamového titulu, zatímco poražený zdrceně zabořil pohled do země. Snad i vinou slunečních paprsků bombarďák Roddick poprvé v zápase ztratil podání a potřetí v kariéře se ve finálovém klání na nejslavnější trávě světa musel sklonit před stejným soupeřem.

Maturita mysli
Mnozí by si tohle memento vyčítali do smrti. Aby toho nebylo málo, promarnil Roddick ve druhém setu čtyři setboly, mohl vést 2:0. Pohodář Andy se však během pár dní oklepal. „Ta porážka byla srdcervoucí. Utěšilo mě ale, že to bylo jedno z nejlepších wimbledonských finále historie. Řekl jsem si, že je to čest a ty vzpomínky mi už nikdo nevezme. Pořád můžu říct, že můj nejhorší den v životě je lepší, než ten nejlepší u spousty jiných lidí,“ usmívá se s odstupem času při vzpomínce na porážku 14:16 v pátém setu.

Tak uznale se o poraženém snad nikdy nemluvilo. Pár hodin po finále se zdrceným a vyčerpaným Roddickem seděl tehdejší kapitán amerického daviscupového týmu Patrick McEnroe a vyprávěl mu o bratrově finále v roce 1980 proti Borgovi. Američan vyhrál památný tie-break čtvrtého setu 18:16, jenže v pátém padl 6:8. „Vysvětloval jsem Andymu, že i prohra může být krásná. Získal spoustu fanoušků, které by v případě výhry nezískal. Každý k němu má od té doby obrovský respekt. Taková porážka je maturitou mysli, těla i ducha,“ tvrdí Patrick McEnroe.

Změna? Snad jen pleš
Wimbledon 2009 Roddicka posunul někam jinam. Dosud jako by tenhle kluk s neodmyslitelnou kšiltovkou stál vždy malinko v pozadí. Před deseti lety mladý teenager, nástupce amerických vládců Samprase a Agassiho, který v úvodu kariéry kupodivu sbíral trofeje na amerických antukových turnajích. Dnes po konci bohaté kariéry vypadá skoro stejně, image nezměnil. Jen pod čepičkou se "rozsvítilo" kolečko, ve kterém chybějí vlasy. A tělo má poněkud chatrnější. Hvězdy Federera i Nadala vždy zářily o dost jasněji. Přesto si rodák z Nebrasky zaslouží absolutní respekt. Byl jedním z velikánů, dokázal toho dost.

1. Rok 2010 zakončil podeváté v řadě v Top 10 žebříčku ATP, což z aktivních hráčů dokázal jen on a Federer.

2. V roce 2003 se ve věku 21 let a 3 měsíců stal nejmladším Američanem, který byl světovou jedničkou. Na špici vydržel třináct týdnů. 

3. Dobyl grandslamový titul – v roce 2003 na US Open přehrál ve finále Španěla Juana Carlose Ferrera. 

4. Prohrál čtyři grandslamová finále, ve Wimbledonu 2004, 2005 a 2009 a na US Open 2006 – katem byl pokaždé Federer.

5. V roce 2007 neprohrál ani jeden zápas v Davisově poháru a dovedl americký tým k prvnímu triumfu v soutěži po 12 letech.

6. Jako vyhlášený servisman byl jeden čas majitelem nejrychlejšího podání – 249,4 km/h.

7. Celkem vyhrál dvaatřicet turnajů, dvacetkrát odešel z finále poražen.

Velký respekt
Byla to zářná kariéra, co říkáte? Chybí jen víc grandslamových titulů. A může za to – Federer! Vzájemnou bilanci ovládl Švýcar drtivě – 21 vítězství ku 3 porážkám. „Andy je skvělý kluk. Ani nevíte, jak moc bych mu býval přál, aby vyhrál Wimbledon. Ale chtěl skončit silný. Neexistuje pravidlo, jak to oznámíte, jak to uděláte. Šampioni volí různé cesty. On si vybral tuhle. Mám z něj radost, měl fantastickou kariéru,“ poklonil se Federer.

Ti dva k sobě vždy měli respekt (přestože Roddick žertoval, že na pivo by s Rogerem nešel). Když se loni na "Fedexe" snesla kritika, Američan se novinářům vysmál. „Kritizovat Rogerovu hru je od vás naprosto směšné.“

Hlášky typu, že ho Federer vlastnil a ovládal, Roddick vždy trpělivě snášel. „Samozřejmě, že to člověka mnohokrát napadlo, ale smířil jsem se s tím. Když mě srovnávají s někým, kdo udělal pro tenis za poslední roky nejvíc a byl nejlepší ze všech, nechává mě to v klidu. Kdyby to byl někdo jiný, nesl bych to hůř. Vždy jsem byl připravený s Rogerem bojovat, a kdybych si s ním ještě jednou mohl zopakovat finále Wimbledonu, byla by to senzace,“ řekl loni. Tenhle sen už se mu nesplní.

Celý profil najdete v aktuálním vydání Tennis Areny.