Henri Cochet: Kouzelník z Lyonu

21. 7. 2008, 07:00
Legendy tenisu 3
"Třicet nula."
Diváci na centrálním dvorci ve Wimbledonu se začali pomalu zvedat. Na výsledkové tabuli bylo napsáno Tilden (USA) - Cochet (Francie) 6:2, 6:4, 5:1.
"Klid prosím!"
Henri Cochet

 

HENRI COCHET
FRANCIE, 1901 - 1987
vítěz Wimbledonu 1927, 1929, ve čtyřhře s Brugnonem 1926, 1928

mistr USA 1928

mistr Francie
1922, 1926, 1928, 1930, 1932, ve čtyřhře s Brugnonem 1927, 1930, 1932

člen vítězného týmu Davisova poháru 1927 - 1932

Rozhodčí okřikl ty, kteří se už pomalu připravovali na přestávku. Z dveří pod tribunou vykukovali hráči dalšího zápasu a novináři si už určitě napsali konečný výsledek třetího setu - 6:1. Tilden přece vede 5:1, navíc třicet nula, dva míče mu stačí ke konečnému vítězství a postupu do finále. Už kdysi tu vyhrál a teď chce znovu prorazit francouzskou nadvládu nad tímto turnajem. Mnozí novináři si už určitě připravili do komentáře větu, že Cochet i v roce 1927 zůstal mužem semifinále. Předloni ho v něm porazil Borotra, loni opět, Cochet jen víc vzdoroval a prohrál až v pěti setech.

 

Vtom vstoupila do čestné lóže anglická královna. Tilden i Cochet položili rakety na wimbledonskou trávu a hluboce se uklonili. Pak dal rozhodčí pokyn k další hře.

"Třicet nula," zopakoval.
A pak se stalo to, co nikdo nečekal. Cochet získal sedmnáct fiftýnů za sebou.
"Ten malý muž z Lyonu vstává z mrtvých," začalo se šuškat na novinářské tribuně. "Snad chce ještě ukázat královně, co je velký tenis. Anebo se ten dlouhý Američan míní ještě chvíli předvádět?"

Cochet se tvářil, že ho zápas vůbec nezajímá. Byl takový. Ale pod maskou hluboké netečnosti se skrývalo úporné přesvědčení, že musí určitě vyhrát. Ví, že to tak prostě musí být. V jednom francouzském tenisovém magazínu přece napsali: "Do lidských charakterů se vždycky vejdou tři vlastnosti - optimismus, pesimismus a fatalismus. Optimistický člověk je silný, vnitřně vyrovnaný, věří ve svou šťastnou hvězdu, jde životem vždy s úsměvem. Takový je vždycky Jean Borotra. Pesimista je většinou zachmuřený, stále s něčím bojuje, v nic nevěří, ale přesto si chce vydobýt místo na slunci. Takový je William Tatem Tilden. Fatalista se sice nesměje, ale ani si nikdy nezoufá. Bere život takový, jaký je, jako nezbytnou nutnost, která se nedá změnit. Nedělá si žádné iluze, ani je k ničemu nepotřebuje, věří jen ve svůj osud. Takový je Henri cochet."

Dětství prožil na tenisových dvorcích v Lyonu. V létě nikdy dlouho nespal.
"Henri, vstávej." Otec ze syna stáhl peřinu. "Přece mě v tom nenecháš. Víš, že na tebe čeká koště." Vyběhl přímo na dvorce, vzal dlouhou hadici a začal stříkat antuku. V sedm přišli první hráči, pozdravili se s Cochetem starším, váženým správcem dvorců. Malý Henri sbíral míče a v každé volné chvilce utíkal k tréninkové stěně.
"Mám pocit, že se Henri narodil s tenisovou raketou," řekl jednou večer otec matce. "Hraje ty údery přirozeně, jako by je už všechny dávno znal."
"Co jiného tam s tebou má dělat."
"Víš, není nijak pilný, ale určitě má talent."
"Na tyhle řeči je ještě čas." Henriho matka si myslela, že v otcových slovech je jenom přirozená mužská ješitnost.

Ale z Henriho Cocheta se opravdu stal vynikající tenista. "Sám ani neví, jak který úder hraje, ale je důležité, že ho vždycky zahraje dobře," říkali o něm trenéři. Brzy se Cochetovi neřeklo jinak než Kouzelník z Lyonu. Tilden totiž dovedl každý úder analyzovat, také uměl dopodrobna vysvětlit své taktické záměry. Cocheta na druhé straně vždycky přivedli do rozpaků otázkou, jak ten či onen úder hraje. Jisté bylo, že udělal vždycky to nejlepší, protože on to prostě jinak nedokázal. "Možná že by někdy mohl někdo napodobit Tildena, ale v žádném případě nelze napodobit Cocheta," tvrdili trenéři.


"Co si dovolí zahrát Cochet, nemůže hrát nikdo jiný. Snad by si některá kouzla mohl dovolit Borotra. Cochet neuznává žádné předpisy a téměř slepě se vrhá do všech nebezpečí, aby nakonec vyšel i z takřka ztracených zápasů jako vítěz. Tilden získává body po přesných kalkulacích, po dokonalém provedení jednotlivých úderů. Cochet naproti tomu jakoby náhodou, při procházce. Jeho hra je hrou krásných překvapení.

Na ústředním dvorci ve Wimbledonu 1927 se všichni museli znovu pěkně usadit. Cochet vyhrál třetí set 7:5 a Tilden začal kroutit hlavou. Vedl 6:2, 6:4 a navíc 5:1, v další hře ještě 30:0. Co mohl chtít víc? Ale ten malý Francouz se zaťal a nechtěl se dát. Copak ale může teď vyhrát tři sety za sebou? ptali se diváci a věřili, že velký Američan už šanci nepustí. Cochet však v té době už byl dvojnásobným mistrem Francie a v roce 1926 vyhrál (s Brugnonem) i čtyřhru právě ve Wimbledonu. Dva hráči, kteří měli nastoupit k dalšímu utkání, znovu zmizeli v šatnách.

V pátém setu opět vedl Tilden 3:2 a měl výhodu podání. "Tak přece jen," říkali jeho fanoušci. "Teď se Cochet určitě zlomí." Nezlomil. Získal čtyři následující hry a na výsledkové tabuli zůstalo: Tilden (USA) - Cochet (Francie) 6:2, 6:4, 5:7, 4:6, 3:6. Hlediště odvážnému Francouzi zatleskalo, oba hráči se uklonili královské lóži a zmizeli v chodbě k šatnám.

Druhý semifinálový zápas hráli Borotra s Lacostem, Borotra vyhrál v pěti setech, tenisová Francie se mohla radovat. Ne, wimbledonský titul už jí nemohl utéct. Prosadí se Kouzelník z Lyonu, který přináší sobě i divákům svým tenisem takovou radost, anebo útočný Létající Bask? V posledních čtyřech letech byl ve finále pokaždé, dvakrát vyhrál.

Starší Borotra začal líp. První dva sety vyhrál, už se zdálo, že menší z Francouzů (Cochet) odejde poražený, ale ten se vzchopil a vyrovnal stav setů na 2:2. Přesně prohazoval útočícího Borotru, přidával do svých úderů spousty překvapení, přesto byl v začátku pátého setu Borotra jistější a tvrdší. Vedl už 5:2 a měl šest mečbolů! V královské lóži už bylo všechno připraveno ke slavnostnímu předání wimbledonské trofeje. Ale Cochet se nevzdával, odvrátil šest mečbolů a nutil Borotru do dalšího boje. Diváci žasli. Už v semifinále přece utekl porážce o vlásek a teď se s ní zase nechce smířit! Vyrovnává v pátém setu na 5:5! Pak přidává ještě další dvě hry a vyhrává pátý set 7:5! "Poražený vítěz!" diktují novináři svým redakcím a znovu opakují ve svých komentářích ty hrůzné stavy jak ze semifinálového zápasu s Tildenem, tak šest mečbolů z finále.

"Ani v jednom okamžiku jsem nemyslel na porážku," říkal pak po zápase Cochet. "Stále jsem cítil, že můžu vyhrát. Proč myslet tak brzy na smrt?"


Nabitý tiskový sál se zasmál a Henri Cochet pokračoval: "Pořád se o mně říká, že nemám nervy, nebo že nevím, co nervy jsou. Ale já si naopak myslím, že nervy mám, že je musím mít silnější než oba mí poslední wimbledonští soupeři. Pomáhají mi k tomu, že se nebojím ani v těch nejsložitějších chvílích zahrát těžké údery. A právě tam začíná krása tenisu. Všimněte si, že když je některý hráč v úzkých, na pokraji porážky, přestává hrát uvolněně a tenis ztrácí na kráse.

Ta slova se pak objevila ve většině referátů z wimbledonského finále a navíc i vysvětlovala Cochetovu přezdívku. Když se už ostatním vloudila do hry strnulost, on se oblékl do kouzelnického fraku tenisové krásy.

Ale teprve za pár týdnů čekal na Cocheta největší okamžik jeho hráčské kariéry. Na začátku září roku 1927 odjela francouzská reprezentace do USA, aby ve Filadelfii už potřetí bojovala ve finále Davisova poháru. V roce 1925 tam s Borotrou a Lacostem prohrála 0:5, o rok později stejná sestava podlehla 1:4. V roce 1927 vystřídal Borotru právě Cochet. I Cochetovo vítězství ve Wimbledonu přinutilo nehrajícího francouzského kapitána k tomuto rozhodnutí.

Pak 19. září Lacoste překvapivě porazil Tildena a vyrovnal stav finále na 2:2. O všem měl rozhodnout poslední zápas Johnstona s Cochetem. Francouz byl velkým favoritem, ve světovém žebříčku z loňska totiž byl Američan na čtvrtém místě, Francouz o stupínek výš. Navíc už vyhrál Roland Garros i Wimbledon.

Šatna francouzského týmu byla plná radosti, každý blahopřál Lacostovi k vítězství nad Velkým Billem Tildenem, které Francii poskytlo velkou šanci získat prvně v historii Davisův pohár.

"Henri, když budeš hrát klidně, tak i klidně vyhraješ," řekl Cochetovi nehrající kapitán Pierre Gillou. "A dávej si pozor na ten jeho čop." Ano, tím úderem obohatil tenisovou hru právě Malý Bill Johnston. Před rokem ve finále Davisova poháru přehrál jasně Lacosta i Borotru, Lacoste vyhrál jeden set, Borotra dokonce žádný. Ne, v žádném případě se nedal podceňovat, třebaže domácí experti už považovali utkání za prohrané.

Cochet začal útočně, jistými voleji často dělal z Američana pasívního diváka. Vyhrál první set 6:4, ale pak se vývoj zápasu obrátil a Američan vyhrál naprosto stejným poměrem set druhý. Třetí set znovu patřil Cochetovi, pak už se zdálo, že je rozhodnuto všechno. Vedl 5:1, diváci začali zklamaně odcházet, navíc měl dva mečboly. Oba však prohrál. Johnston se najednou vzchopil, vyrovnal na 5:5 a pak vyhrál 7:5. Vyrovnáno 2:2 na sety, Pierre Gillou sehnul hlavu do dlaní, ale jinak na sobě nedal ani trochu znát ohromné rozčilení. Tak blízko, tak blízko jsme byli, pomyslel si Lacoste v hráčské lóži. Cochet vypadal zmateně. Malý Johnston připomínal dravce, který se zakousne do oběti. Vyhraný set mu nalil do těla novou sílu a nabitý centrální dvorec ve Filadelfii začal tušit možnou senzaci.


V pátém setu byl stav 4:4. Johnston však vyhlížel o poznání unaveněji. Rozhodující hry pak patřily Cochetovi. Když pomalu šel podat ruku Američanovi, byl tak unavený, že se ani nemohl radovat. Lacoste, Borotra a Brugnon ho plácali po zádech, Pierre Gillou se snad prvně v životě zasmál.
"Věřím, že už nikdy nebudu hrát takový zápas, bylo to nejstrašnější a nejdramatičtější, co jsem v tenise zažil," prohlásil Cochet potom.
"Ale vždyť jste letos ve Wimbledonu udělal něco podobného. S Tildenem jste prohrával po dvou prohraných setech ve třetím už 1:5 a s Borotrou v pátém už 2:5 a měl na vás šest mečbolů," oponovali mu.

Příště: TELEFON
příběh GOTTFRIEDA VON CRAMMA

... V sobotu dopoledne chvíli trénoval a pak lehce poobědval ve wimbledonské restauraci. Seděl u stolu, když do sálu vběhl malý poslíček:
"Gottfried von Cramm, pan Gottfried von Cramm prosím k telefonu."
Zvedl se.
"Pane von Cramm, volá vás Německo, Berlín."
"Kdo to je?"
"Hitler, Adolf Hitler."

Gottfried von Cramm pomalu šel wimbledonskou restaurací. Ne, neudělal ani jeden rychlejší krok. Nesl se stejně vznešeně, jak vznešený byl jeho tenis. Vešel do kanceláře, vzal do ruky sluchátko a hrdě řekl: "Gottfried von Cramm."
"Hitler."
"Co si přejete, pane říšský kancléři."
"Toho Američana musíte porazit."
Gottfried von Cramm polkl a snažil se hledat slova.
"Slyšíte mě? Toho Američana dnes odpoledne musíte porazit."
Gottfried von Cramm ještě chvíli držel sluchátko, z něhož se už ozýval jenom vyzváněcí tón...

"Nemáte pravdu, bylo to něco úplně jiného. Asi jste si nevšimli, že jak v semifinále, tak i ve finále Wimbledonu jsem hrál jen a jen za sebe. Tady jsem viděl v lóži své kamarády a ještě zpoceného Lacosta, který dnes tak fantasticky porazil velkého Tildena. Copak jsem mohl myslet jenom na sebe,"
"Ale byl jste na dvorci sám."
"Máte pravdu, že jsem tam byl sám, ale v těch rozhodujících chvílích jsem až moc myslel na Francii a na její radost."

 

Zvedl se a šel za svými. Bylo mu šestadvacet a příští rok se probojoval do finále Wimbledonu znovu, prohrál však s Lacostem, kterého předtím porazil ve finále Roland Garros. Vyhrál i Forest Hills. Byl oporou svého týmu ve finále Davisova poháru s USA v Paříži, kde opět zvítězila Francie 4:1. Porazil Tildena ve třech setech! Vyšplhal se na první místo světových žebříčků a kraloval jim čtyři roky! V roce 1929 opět vyhrál wimbledonskou dvouhru, když ale v roce 1932 vypadl už ve druhém kole, přihlásil se ke všeobecnému údivu tenisových expertů do soutěže útěchy. Vyhrál ji - a už nikdy se ve wimbledonské historii nestalo, aby favorit tohoto turnaje vyhrál tuto náhražkovou soutěž. I takový byl Cochet!
"Chci hrát a svou hrou dělat radost nejen sobě. Když mám šanci hrát, hraju," prohlásil tehdy.

V padesáti byl za své zásluhy o francouzský tenis vyznamenán řádem rytíře Čestné legie, a třebaže se objevil na listině wimbledonských vítězů už v roce 1927, o devatenáct let později, v roce 1945, byl ještě prvním hráčem Francie! V Davisově poháru sehrál 58 utkání, z toho 44 vítězně. Byl jednou z největších postav sportovní Francie, ale když dostával Čestnou legii, řekl: "Když jsem tenkrát v září sedmadvacátého roku porazil Johnstona a Francie získala prvně v historii Davisův pohár, prohlásil jsem, že tak dramatický zápas jsem nikdy v životě nehrál. A věříte, že jsem měl stoprocentní pravdu? Celý můj další život mě o tom přesvědčil."

TenisPortal.cz, fkz (převzato z knihy Velcí bílí muži, vydané v roce 1984)

Komentáře

3
Přidat komentář
smazaný uživatel
Ještě bych doplnil, že s převzetím materiálu pro TenisPortal.cz souhlasil autor knihy.
Reagovat
smazaný uživatel
tento članek neni žádnym novym vytvorem,je do jen doslovny přepis z knihy Velci bílí muži,ktera byla k dispozici už za casu totality
Reagovat
smazaný uživatel
Ano, to je z věty "převzato z knihy Velcí bílí muži, vydané v roce 1984" na konci článku celkem snadno pochopitelné.
Reagovat

Nový komentář

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.

Registrace nového uživatele

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.

Registrace nového uživatele
TOPlist