Jak se píská Wimbledon aneb Někdy jde o život

Jak se píská ve Wimbledonu?
„Naprosto parádně. Pokaždé je to zážitek, jako bych tam sama hrála. Letošní Wimbledon byl navíc "český", čímž to pro nás, pět Čechů mezi třemi sty padesáti rozhodčími, mělo další příjemný náboj.“

Rozhodovala jste i nějaký zápas Petry Kvitové?
„Ten v prvním kole, stejně jako Tomáši Berdychovi, Báře Záhlavové-Strýcové a Květě Peschkeové. Bohužel žádný další velký zápas mě nepotkal, i když jsem měla dobré hodnocení a vybrali mě i na závěrečné dny. Pískala jsem finále dvouhry juniorek, deblové finále Jirky Veselého a legendy.“

Kolik přesně jste ve Wimbledonu absolvovala zápasů?
„Mohla bych to spočítat, ale snazší bude říct, že každý rozhodčí má pro každý den určený jeden kurt. Takže jsem pracovala každý den od oběda do večera, od prvního dne kvalifikace až do finálové neděle; funguje to tak, že jsme vždycky hodinu a čtvrt na dvorci a pak máme hodinu a čtvrt pauzu. Po kvalifikaci jsme měli mít tři dny volna, ale kvůli dešti se program protáhl, takže z toho byla jen volná neděle. A pak ještě jedna uprostřed turnaje. Docela zápřah.“

Ale říkáte, že stál za to. I finančně?
„Nestěžuju si. Při Davis Cupu máme devět set korun za den, ve Wimbledonu byly podmínky výrazně lepší.“

Pro vás je rozhodování koníček, nebo zaměstnání?
„Už deset let zaměstnání. Do té doby jsem se živila třináct let jako trenérka a sem tam jsem pískala (v Česku se tehdy ani moc mezinárodních turnajů nehrálo). Jakmile jsem ale začala pískat intenzivněji, respektive jezdit na grandslamy, a byla tím pádem i dva tři týdny v kuse v zahraničí, byl to problém. Občas jsem nebyla schopná zajistit za sebe kvalitní záskok, a to se rodičům dětí, které jsem trénovala, samozřejmě nelíbilo. Musela jsem si vybrat a vybrala jsem si pískání.“

A byla to dobrá volba?
„Nelituju. Pořád je pro mě zážitek být u toho, vidět zblízka špičkové hráče, jejich techniku, vnímat atmosféru velkých turnajů. Nedávno mě rozesmála kamarádka; prý jestli jsem si všimla, jak pěkný zadek má Lopez. Vysvětlovala jsem jí, že se skoro pořád dívám na míček a poté na lajnu a musím být dost soustředěná. I když občas je samozřejmě čas všimnout si i něčeho navíc.“ (usmívá se)

Dá se profesí tenisového rozhodčího uživit?
„Dá, ale je to kruté, hlavně v zimě, kdy je méně akcí. V létě musí člověk lítat z turnaje na turnaj, aby si vydělal. Kvůli synovi to ale nechci přehánět, takže zima je těžká.“

Kolik turnajů za rok odpískáte?
„Kolem dvaceti až pětadvaceti, z toho část v zahraničí. Ty větší výhradně na lajně, protože mám nejnižší mezinárodní licenci, ty menší i jako hlavní nebo vrchní rozhodčí. V cizině jsem letos pískala turnaj ATP Tour v Rotterdamu, tři turnaje Futures ve Švýcarsku, akci vozíčkářů v Bielu, Wimbledon, pojedu do Basileje. US Open jsem tentokrát vzdala, nechci být pořád pryč z domova.“

Celý rozhovor najdete v novém vydání magazínu Tennis Arena.