Lucka má na víc, říká srbská trenérka Šafářové

Jaký je hlavní rozdíl mezi trenérkou a trenérem?
„Nejvíc se liší psychologický pohled na tenis jako takový. Trenérky rozumějí ženským pocitům, problémům, zkrátka myslí jako hráčky a přizpůsobují tomu vlastní přístup. Chybou trenérů bývá, že jsou na tenistky moc přísní. Některé holky to nedokážou unést a spolupráce skončí.“

Muži jsou zřejmě i ambicióznější...
„Ano, trenérky nemají tak ostré lokty. Což je na jednu stranu dobré, protože svěřenkyně není tolik pod tlakem, na druhou stranu žena kolikrát nedokáže postrčit hráčku výš, vyburcovat ji.“

Kolik trenérek je na okruhu?
„Mnoho ne, kromě mě asi jen dvě. Je to spíš unikát. Ruska Makarovová pracuje s Manjukovovou, ale nejezdí na všechny turnaje. Bývalá slavná hráčka Conchita Martinezová je s další Ruskou Rodionovovou.“

Proč vás není víc?
„Důvodem je jednoznačně rodina a spousta cestování. Trenérky nechtějí létat po světě bez dětí.“

Nevypadáte jako přísná trenérka. Jak byste se charakterizovala?
„Určitě nejsem moc přísná, neumím to. Preferuji dialog: o programu, tréninku, na co se koncentrovat a co zlepšovat. Poté chci tahle zlepšení přenést do utkání. Nikdy nechci, aby Lucka hrála v zápasech něco, co jsme netrénovaly.“

Lucie byla na žebříčku nejvýš v roce 2007 - dvaadvacátá. Okolo tohoto umístění se pohybuje stále, proč ještě nepřišel další průlom?
„Jednou z hlavních příčin byla zranění. Ta jí bránila, aby opakovaně hrála na vysoké úrovni po celou sezonu. Pokud se tento problém vyřeší, může Lucka opravdu naplno využít obrovský talent.“

Co se vám podařilo za takřka rok a půl spolupráce vylepšit?
„Zapracovaly jsme na levé ruce jako zbrani. Tímto směrem bychom se měly ubírat. Při podání i útočení je levá ruka opravdu velká zbraň. Zlepšila také vyrovnanost, musí zapracovat na obraně. Pokud se vše sejde a Lucie zůstane zdravá, není pochyb, že může být dlouhodobě v Top 20. Ten cíl není daleko. Vždyť když má den, poráží hráčky z desítky, loni se jí to povedlo čtyřikrát, letos porazila Wozniackou. Ale není možné zahrát jednou skvěle a pak zase třikrát hůř.“

Jaký je rozdíl mezi srbskou a českou mentalitou?
„Srbská povaha je možná trochu víc agresivní. Podívejte se na Djokoviče, Troického... Je to zřejmě dané historií. Válka je na Srbech stále znát. Museli jsme se bránit, bojovat. Tím nechci říct, že Češi na kurtu nebojují, Kvitová, Strýcová i Lucka jsou velké bojovnice. Jinak nemohu soudit, Čechy až tolik neznám, dosud jsem nebyla ani v Praze. Jen v Brně a v Prostějově.“

Když jste zmínila Kvitovou, jak moc vás její výkony překvapily?
„Mám s Petrou zajímavé zážitky. Když hrála finále Wimbledonu, komentovala jsem zápas v televizi, a jelikož se dobře známe s Davidem Kotyzou i Petrou, měla jsem spoustu informací, které další reportéři neměli. Po zápase jsem dostala spoustu gratulací, jak byl přenos zajímavý, z čehož jsem měla velkou radost. Petra se neuvěřitelně zlepšila, takový pokrok za pouhý rok se jen tak nevidí. Před třemi lety jsem ji viděla hrát v tréninku ve Wimbledonu, a když dostala míč do bekhendu, nebyla schopna ho vrátit přes síť. Prohrála tréninkový set 0:6. I proto říkám, že je její pokrok neuvěřitelný. Naučila se na trávě pohybovat i se svou výškou a vyhrála Wimbledon. Udělala s trenéry úžasnou práci.“

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání magazínu Tennis Arena.