Djokovič po triumfu ve Wimbledonu napsal velmi osobní dopis: Mám štěstí, že jsem si mohl tak úžasnou cestou projít

Drahá rodino, drazí přátelé,

tuhle zprávu píšu ve volném čase mezi přebalováním a předčítáním knížky o dinosaurech.

Rád bych se s vámi všemi podělil, jak se moje cesta za letošním wimbledonským titulem odehrávala.

Zaprvé bych rád napsal, že ten pocit, když moje žena držela mého syna během předávání trofejí, byl ten nejúžasnější pocit, který jsem během své kariéry po triumfu na turnaji zažil.

Když jsem se stal otcem, jedním z mých největších snů bylo, aby mě děti z hlediště viděly hrát. Vůbec jsem si nepředstavoval, že by mě mohly vidět přebírat trofej. Tenhle sen se mi před pár dny splnil. Každý se mě ptá, jaký to byl pocit. Řekl jsem jim, že byl nezapomenutelný, výjimečný, naplňující, nádherný a radostný.

Ale hlavně byl magický! Když už jsem si nemohl splněný sen lépe představit, Stefan začal křičet: "Tati, tati!" V tu chvíli se mi podlomila kolena. Byl jsem plný emocí, tak šťastný. Jsem nesmírně VDĚČNÝ za takový zážitek.

Vždycky jsem si představoval a zároveň přál, abych mě moje dítě vidělo vyhrát grandslam. Tara pořád roste a už se nemůžu dočkat, až uvidí to, co ve Wimbledonu viděl Stefan.

Než jsem se stal otcem a manželem, všechno jsem obětoval tenisu. Po založení rodiny se "můj svět" posunul jiným směrem. Nezměnil se, jen se vyvinul v něco ještě krásnějšího. S rodinou samozřejmě přichází více povinností, ale právě rodina nakonec otevírá nové rozměry lásky a síly, o kterých se vám předtím ani nesnilo. Největším darem je zesílený pocit pochopení, soucitu a oddanosti vašim dětem. Ale tohle se nestane hned. Musíte být ochotní se učit a být otevření, abyste v životě našli zlatou střední cestu, po které všichni tak prahneme.

Pro mě to bylo hledání rovnováhy mezi tenisem, prioritami a rodinou. Moje žena mě od narození Stefana neskutečně podporovala a pomáhala mi. Vždycky když mě něco trápilo, tak si našla čas a pomohla mi najít způsob, jak být nejlepším manželem a otcem a zároveň předvést nejlepší výkon na kurtu.

Loňské zranění pravého lokte bylo natolik vážné, že jsem musel na půl roku tour opustit. Zranění ale nebylo jediným problémem, tím druhým byla ztráta motivace. Neměl jsem problémy s tréninky, na kurtu jsem si to užíval, ale když jsem měl nastoupit k soutěžnímu zápasu, tak jsem selhal psychicky. Jednoho dne se s vámi podělím o to, s čím jsem se musel poprat a jak jsem se při tom cítil.

Vždycky jsem choval respekt k lidem, kteří v nejtěžších momentech našli svou největší sílu. Takové příběhy inspirují mnoho lidí. V posledních pár letech jsem byl i já hodně zranitelný. A pořád jsem. Nestydím se za to. Naopak si připadám opravdovější pro sebe i pro ostatní. Pomáhá mi to se s lidmi sblížit a lépe pochopit, co se děje uvnitř mě samotného. Díky tomu jsem schopný najít způsob, jak problémy překonávat.

V posledních dvou letech jsem nebyl trpělivý, očekával jsem od sebe moc. Byl jsem jak rozumu zbavený. Rozhodně jsem nenaslouchal svému tělu, které mi celou dobu dávalo jasně najevo, že je s loktem něco špatně. Hledal jsem řešení všude kolem sebe, přitom bylo celou dobu ve mně.

Dělal jsem změny v trénincích, raketách, týmu a vůbec jsem netušil, jestli se někdy do své nejlepší formy vrátím. Jedna moje část vždycky věří ve mně samotného, v mé schopnosti. Jenže tady bylo tolik nejistých situací, že se mohlo stát cokoli.

Naštěstí mi pomohly božské síly, které mě nasměrovaly správným směrem, k míru a rovnováze. Samozřejmě si uvědomuju, že tu bylo mnoho lidí, kteří mi pomohli opět vyhrát grandslamový titul. Chtěl bych vyjádřit největší uznání, respekt a lásku všem, kteří ve mně stále věřili a pomohli mi k další wimbledonské trofeji.

Mám štěstí, že jsem si mohl tak úžasnou cestou projít a že mám po celém světě tolik podporujících lidí.

Miluju vás.
Miluju tenis.
Miluju život.

Novak

P.S. Tráva ve Wimbledonu chutnala opět skvěle. Přidal bych jen trochu avokáda a bylo by to perfektní :)