Jan Kodeš: Vraťme do hry živé míče

Kdyby bylo řešení tohoto "problému" na mně, udělal bych dvě zásadní změny. Zápasy by každopádně zkrátily a jejich kvalitu by nepoznamenaly.

1. Zakázal bych hráčům utírání do ručníku po každé výměně; je to zlozvyk, který z finále Australian Open ukousl nejméně třičtvrtě hodiny. Většina tenistů si z téhle původně potřeby udělala rituál a prodlužují si tím dvacetivteřinovou pauzu na odpočinek.

Vím, je to téměř třicet let, ale když jsem vyhrál Wimbledon, neexistovaly ani židle pod umpirem, při střídání stran jsme se směli jen utřít, napít a hra musela plynule pokračovat. Komfort odpočinku vsedě je samozřejmě v pořádku, ale k otírání či stékání potu v průběhu gamu vždy sloužila potítka (nebo i malé ručníky za pasem), případně čelenky a čepice.

2. Vrátil bych do hry živější míče. Tenis se totiž po nářcích z doby před patnácti lety, kdy zejména v halách někteří servismani udělali ze zápasů nudu plnou es a chybných returnů, výrazně zpomalil. A to natolik, že došlo na opačný extrém.

Díky zdrsňování tvrdých povrchů je odskok míčů vyšší a dává hráčům víc času k doběhnutí míčů. Moderní materiály raket, ze kterých balon víc letí, to nezachrání. Výměny se tak prodlužují a tenisté se zároveň víc a víc obávají jít k síti, aby je soupeř neprohodil. Pomalejší je i tráva ve Wimbledonu, kde útočnému pojetí nahrává už jen nižší odskok míčů. Tenisáky mají dnes ovšem také jiné vlastnosti, jsou těžší a pomalejší. Proti těm, se kterými se hrálo dřív, jsou vyloženě tupé. Thomas Muster mi loni po tréninku na Štvanici znechuceně říkal: Co je to dnes za míče? Vůbec to nemůžu zabít...

Takové balony mají samozřejmě negativní vliv i na zdraví tenistů, trpí kvůli nim loket a rameno. Vzpomeňme, jak si v loňském roce na některých turnajích před US Open hráči stěžovali na těžké míče a míče různých značek a vlastností na po sobě jdoucích turnajích.

Hra začíná být kvůli enormní snaze o zpomalení znovu poněkud jednotvárná. Důkazem bylo i zmíněné Australian Open. Zpomalovat povrchy i míče bylo zkrátka chybné.

Ani prosazování tvrdých dvorců po celém světě nepřináší pro hru samotnou nic dobrého. Hráči jsou neustále pod tlakem žebříčkových bodů, hrají mnoho turnajů a čím dál častěji laborují se zraněními kyčlí, páteře, kolen, achillovek... Nestačilo by hrát na tvrdých površích pouze v halách? Vždyť šedozelená americká antuka byla před lety velmi dobrým povrchem pro útočníky i obranáře. Ani její odstranění ze světového okruhu v USA nebylo správné. Finálové zápasy na ní při US Open v letech 1975–1977 mezi Connorsem, Borgem, Vilasem či Orantesem, to byl velmi atraktivní tenis, kterému diváci aplaudovali vstoje. Argument, že tvrdé povrchy nevyžadují údržbu, by přece neměl obstát při rozhodnutích o budoucnosti hry, která se historicky hrála pouze na travnatých a antukových dvorcích.

Moderní doba přinesla nové materiály a několik pozitivních změn, například zavedení tie-breaku nebo jestřábího oka. Ale proč zavádět stále nové a místy nesmyslné novinky?! Americká televize by nejraději sehrála grandslamový turnaj o víkendech a na jeden set a Evropa, která dnes kraluje světovému tenisu, musí odolávat dalším a dalším novátorským nápadům. Přimlouvám se, abychom neničili to, co udělalo tenis jedním z nejatraktivnějších sportů dnešní doby.

Jsem přesvědčen, že mezi halovým a venkovním tenisem by měl zůstat výrazný rozdíl, který právě všudypřítomné tvrdé povrchy částečně stírají. Přírodní vlivy jako slunce, vítr, přerušení při dešti či rozdílné odskoky míčů na antuce či trávě jsou velkým testem a vnášejí do hry i více nervozity, myšlení, nutnosti soustředění, chytrosti, inteligence v taktickém pojetí nebo větší nároky na fyzickou a psychickou výdrž. Právě tady se projevují vlastnosti šampionů!