Očima trenéra Jiřího Fencla

Když to shrnu: nové míče hodně lítají, jsou tvrdé, víc skáčou, berou méně spinu a rozdíl mezi novým a ohraným balonem je propastný. K tomu se přidala spousta stížností hráčů, které bolelo zápěstí, loket, rameno nebo rovnou celá ruka. Jeden z důvodů je zřejmý: mnozí zvedli napětí strun, aby míč lépe kontrolovali, a to ruka okamžitě pozná.

Lucka (Hradecká) si s novými míči poprvé zahrála na posledním turnaji před Roland Garros, ve Štrasburku, a už tam ji začala ruka pobolívat. Před posledními třemi debly v Paříži trénovala jen třičtvrtěhodinku denně a většinou jen pravou rukou - víc jí bolesti v levačce nedovolily. Podobné problémy měla Petra Kvitová.

Kam mířím? Možná překvapivě nechci říct, že míče Babolat byly špatné. Chyba je podle mého soudu v tom, že se na různých turnajích hraje různými míči. Jedny jsou lehčí a brzy se rozchlupatí, jiné zase těžší a jakmile se ohrají, jsou jako kámen. To, co by pro hráče bylo nejlepší - totiž hrát celou sezonu stejnými míči, aby si ruka přivykla -, je ale bohužel nereálné. I svět tenisu ovládají peníze a firem, které vyrábějí tenisáky, je hodně. Bohužel je to na úkor zdraví hráčů.

Napadá mě, že i v tomhle je tenis výjimečný. Zkuste si představit, že by se hokej na různých stadionech nebo v různých soutěžích hrál pokaždé jiným pukem. Jeden by byl těžší, druhý pružnější, třetí měkčí... Někdo možná namítne, že hráči dostali pár dóz několik týdnů před Paříží, aby nový míč aspoň trochu poznali. Ideální řešení je ale úplně někde jinde.