Od klauna k umělci. Bublik na French Open ohromuje i baví

Bublik zatím není známý jako "Jim Carrey světového tenisu". Při bližším pohledu je však srovnání překvapivě zřejmé. Oba stojí za excentrickými výkony, za pohráváním si s hranicí mezi genialitou a šílenstvím, za zdánlivým chaosem se skrývá hlubší filozofie.

Oba milují extravaganci a oba jsou neuvěřitelně dobří v tom, co dělají. Na letošním French Open se ale konečně zdá, že Bublik právě nyní dosáhl bodu zlomu. Možná ani nejde o to, že by poprvé prolomil brány grandslamového čtvrtfinále. Jen ho spíš nyní všichni berou s vážností. Také se ale zdá, že muž, který dlouho považoval tenis spíše za své povolání než za určité poslání, možná právě nyní nachází svůj vnitřní klid.

Paralely dvou umělců

Carrey kdysi způsobil revoluci na komediální scéně. Měl styl, který nebral ohled na konvence. Jeho grimasy v obličeji, nespoutané pohyby těla a odhodlání ovládnout každou scénu ho v 90. letech proslavily po celém světě. Carrey však nikdy nebyl jen klaun: Za maskou se skrýval přemýšlivý muž, který později zpochybnil záři reflektorů a stále více se věnoval duchovním a filozofickým tématům.

Také na tenisové scéně bývá Bublik vnímán jako výstřední talent, který nebere ohledy na etiketu a normy chování. Rozčiluje své soupeře servisy spodem nebo nepředvídatelnými stopbaly, vrací podání úderem mezi nohama. Také na kurtu pravidelně hlasitě polemizuje sám se sebou, komentuje hru svou i svých soupeřů a rozptyluje se vnějšími okolnostmi. Jednou otevřeně přiznal, že tenis nemiluje, ale spíše ho toleruje. Jeho image ještě více podtrhly věty "hraju pro peníze" nebo "tenis někdy nenávidím", které zazněly v jeho rozhovorech.

Za touto maskou se však skrývá hráč s citem, talentem a tvůrčí energií. Carrey si po ztřeštěném období nakonec vybral role, které vyžadovaly větší hloubku, zazářil například ve filmech "Truman Show" nebo "Neposkvrněná mysl". A zdá se, že Bublik právě nyní přetváří svou vlastní roli v tenise.

Slzy v Paříži

Po vítězství nad Jackem Draperem ve čtvrtém kole French Open byl Bublik emotivnější než kdykoli předtím. "Je to nejlepší okamžik mého života. Úplný konec," mluvil přes slzy, které mu stékaly po tvářích. Bylo zřejmé, že na kurtu už nestojí jen cynik, ale muž, který je nakažený tenisovou horečkou.

Prohrával, ztrácel set. Pak ale prokázal, že má i mentální sílu. Začal hrát variabilně a snad právě díky nově nalezené vášni získal zápas s jedním z favoritů pro sebe. Ukázal něco, čemu snad nikdo nevěřil, že je toho schopen. Místo nezájmu či provokativních prohlášení jsme viděli soustředěného Bublika, který si uvědomil sílu okamžiku, zaujal publikum a dost možná překvapil i sám sebe. "Jsem profesionální tenista, čeká mě další zápas," dodal po zápase se zamyšleným úsměvem. Úsměvem, který je pro jeho povahu tak typický, ale také výrokem, který reflektoval nově nabytou vážnost situace.

To, co dříve vypadalo jako cirkus, má nyní určitou strukturu. Samozřejmě se stále mihne ten starý Bublik - s drzým podáním zespodu nebo ležérním tweenerem. Ale tyto komické momenty už nepůsobí jako únik z vážnosti hry, spíš jako sebevědomé vyjádření formy. Bublik jako by se naučil, že rebelství a dospělost nemusí být protiklady.

Ve čtvrtfinále ho na Roland Garros čeká ta největší výzva: Sinner, světová jednička, největší favorit. Kontroverzní dopingovou kauzou opředený rival, který turnaji ještě neztratil set. Ital je dominantní hráč, jenž si užívá, když má hru pod kontrolou. Možná právě ona Bublikova nepředvídatelnost dává Kazachstánci a pravděpodobně i vyprodané aréně Philippe Chatriera naději, že by mohlo přijít nějaké překvapení. V tomto případě by se samozřejmě jednalo o absolutní senzaci.

Kyrgios nebyl jiný

Také je ale potřeba říci, že Bublikova současná forma může být stejně dobře jen krátkým zábleskem na absolutním vrcholu. Jedním z příkladů z minulosti je Nick Kyrgios.  Ten také prožil podobné období, jako má nyní Kazach. Také má podobné povahové rysy a sdílí stejný pohled na tenis.

Kyrgios se poprvé v kariéře opravdu psychicky vzchopil až v roce 2022, kdy došel do finále Wimbledonu a na Australian Open slavil vítězství ve čtyřhře. Od té chvíle ale odehrál na okruhu ATP pouze šest zápasů, z nichž pět prohrál. To není scénář, kterým by se Bublik měl inspirovat.

Stane se z baviče úspěšný hráč?

Jen budoucnost ukáže, zda proměna Bublika vydrží i delší čas. Zůstává hráčem jak s drsným projevem, tak i se sklonem k sebekritice, a všichni zároveň ví o jeho skryté genialitě. Jedno je však jisté: Kdokoli, kdo ho v těchto dnech sleduje hrát, jej už nevidí jen jako talentovaného outsidera. To spíš jako muže, který se konečně smířil sám se sebou a začal brát svůj sport vážně.

Podobně jako Carrey, který se z řezníka grimas stal filozofem, mohl by i Bublik najít cestu od klauna k umělci. A kdo ví – třeba ho tato cesta jednoho dne skutečně dovede ke grandslamovému titulu.

Sinner – Bublik (14:00)

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.