Když tenis nebaví: Havlíčková o zranění, psychickém vyčerpání i práci v kavárně

Poslední rok vstávala v půl čtvrté ráno, aby stihla svoji směnu v kavárně, musela si koupit pořádné boty, aby ji nebolely paty a záda. Práce v kavárně ji maximálně naplňovala a s pláčem dávala výpověď, když se odpočatá rozhodla vrátit k tenisu, který ji znovu začal bavit a dělat radost.

Lucie Havlíčková se díky podpoře Českého tenisového svazu představí příští týden na W75 v Olomouci, kam dostala volnou kartu. Při jejím návratu jí maximálně podporuje i její domovský klub TK Sparta Praha. Díky tomu bude mít možnost si zahrát i na blížícím se Livesport Prague Open. Její účast je ale nejistá.

To vysvětluje ředitel turnaje Miroslav Malý: "Lucka bude hrát teďka v Olomouci. Tam obdržela volnou kartu do kvalifikace. Pokud by vypadla a nedostala se do semifinále nebo finále, tak jí udělíme volnou kartu na WTA turnaj k nám do kvalifikace na dvěstěpadesátku. Když to nestihne, tak to znamená, že v Olomouci bude ve finále, a to budeme všichni rádi."

Co se stalo? Proč jste rok nehrála?

"Jednalo se spíš o zranění, ale i psychickou únavu. Tenis pro mě přestal být zábavným a něčím, z čeho bych měla mít radost. Bylo to pro mě spíš trápení a něco, na co jsem se netěšila. Měla jsem až strach na kurt vlézt. Ve finále pro mě bylo úplně nepřijatelné na kurtě být. Tak jsem se rozhodla, že bude lepší, když si od tenisu dám pauzu, odstup, ať už ze zdravotního hlediska nebo pro moje mentální vyčerpání.“

Co jste dělala celou dobu?

"Krátce nato jsem začala pracovat v kavárně. Byla jsem tam spokojená. Potřebovala jsem to i pro svoji obživu, protože nájem se sám nezaplatí. Měli jsme fajn tým lidí, který jsem měla moc ráda a doteď za nimi docházím na kávu. Chvíli jsem pomáhala i u taťky ve firmě. V kavárně jsem to milovala. Já jsem tam nesla výpověď s pláčem, že mě to velmi mrzí, že bych tam s nimi chtěla být dál. Ale dala jsem přednost tenisu."

Jak došlo k rozhodnutí, že se chcete vrátit?

"Byl to rozhodovací proces. Já jsem spolupracovala a stále spolupracuji s psycholožkou. Hodně jsme řešily, jak dál, jak to vidím, proč bych chtěla hrát, proč bych nechtěla hrát. Nebylo to ze dne na den. Odpočinula jsem si. Věděla jsem, že do konce roku se musím rozhodnout, jestli začnu hrát nebo ne. Vzala jsem to racionálně – do kavárny, kde mě to sice bavilo, tak můžu jít pracovat i za deset, patnáct let po kariéře. Nicméně, když budu chtít hrát tenis za deset, patnáct let, tak to už budu hrát těžko. Touto cestou jsem došla k tomu, že se ještě pokusím vrátit. A do kavárny se můžu vrátit vždycky."

Spolupráci s odborníkem, psycholožkou, doporučujete?

"Já jsem se tomu hrozně dlouho bránila. Nechtěla jsem, protože když jsem byla mladší, tak jsem měla poměrně špatnou zkušenost. Ale teď jsem našla skvělou paní, se kterou mi to sedí, vyhovuje a reálně vím, že mi pomáhá. Takže pokud člověk najde správného člověka, tak si myslím, že je to určitě dobrá věc."

Chyběl Vám tenis během pauzy?

"Vlastně ani ne. Byla jsem úplně spokojená, protože v kavárně se mi líbilo a měla jsem čas na věci, na které tenista běžně čas nemá. Bylo to pro mě fajn a vyhovující. Ani jsem ho nesledovala. Sem tam nějaký výsledek, když mě někdo zajímal, nebo v případě nějaké senzace, ale že bych si zapnula tenis v televizi, tak to se nestalo ani jednou."

Kdo Vám byl v té době největší oporou?

"Můj přítel a potom vlastně i rodiče byli podporující. Čekala jsem, že to vezmou hůř, ale oni to vzali úplně v pohodě. Dále moji kamarádi, kteří při mně stáli. Vzali to tak, jak to je a hlavně chtěli, abych se netrápila. Co si bude myslet široká veřejnost, to mi bylo poměrně jedno. To mě nezajímalo."

Havlíčková má první titul po dlouhé pauze! Česká hvězdička zničila všech osm soupeřek

Jaké byly první pocity na kurtu po návratu?

"Z tenisové stránky to bylo vlastně docela v pohodě. Technicky jsem to paradoxně měla čistší, než když jsem končila. Ale z fyzické stránky to ze začátku bylo peklo. Byla jsem hrozně zadýchaná a brzy unavená."

Jak vypadal proces návratu?

"Začala jsem trénovat koncem ledna po dvaceti minutách. Poté, co jsem osm nebo devět měsíců ani nedržela raketu. Když jsem šla něco dělat, tak hodně sporadicky, jednou za čtrnáct dní zacvičit. První měsíc, dva byly hodně náročné, to jsem dvakrát oběhla ovál a myslela jsem, že mi upadnou kotníky. A ruka, ta taky nebyla nadšená z toho, že zase bouchá do tenisáku. První měsíc dva byly hlavně o tom nabrat zpátky kondici. Dělala jsem ji dvakrát denně a tenis jsem hrála hodinu denně, třikrát, čtyřikrát v týdnu, víc ne. Po dvou měsících už naopak šel do popředí tenis. Kondice šla trochu dozadu. V dubnu, v květnu už jsem cítila, že bych mohla vyjet na turnaj."

A přesně v té době Vám tréninkový proces narušila maturita, kterou jste za samé jedničky složila. Změnil i tento fakt Vaše nastavení, když nyní jdete na kurt?

"Určitě. Předtím jsem si říkala, že mám tenis a nic jiného neumím a co vlastně budu dělat, když náhodou tenisová kariéra nevyjde. Teď vím, že jsem tři čtvrtě roku žila bez tenisu a úplně v pohodě jsem se o sebe zvládla postarat. Už vím, že tenis není mojí jedinou životní spásou."

Vaše zranění mělo velký vliv na přerušení kariéry. Objevily se i myšlenky, že to bude znovu bolet?

"Já jsem počítala s tím, že to bude bolet stokrát víc, než to zranění ve finále bolelo. Musím zaklepat na zuby, že teď mě to ani nebolí a doufám, že to tak zůstane."

Při návratu při druhém turnaji v Srbsku jste měla trochu smůlu. 

"Už na prvním turnaji v Srbsku mě v prvním gemu semifinálového zápasu píchla včela do oka. To jsem pak dva dny moc neviděla. Říkala jsem si, zda vůbec zvládnu nastoupit. Nakonec jsem první zápas druhého turnaje zvládla, ale pak přišla otrava jídlem, měla jsem horečky a můj nejlepší kamarád byla záchodová mísa."

Váš návrat je úspěšný. Jakou Vám to dělá radost?

"Musím říct, že je lepší, než jsem čekala. Řekla bych, že hraji o něco lépe, než když jsem se loni vracela po zranění. Samozřejmě to pořád není na úrovni jako když jsem byla sto devadesátá pátá nebo dvoustá na světě. Myslím si, že se na ten level postupně, po krůčkách, dostávám a dělá mi ten sport konečně i radost. To je pro mě teď nejdůležitější."

Kdo patří do Vašeho týmu?

"Psycholožka, pan trenér, kondiční trenéři. Nyní využívám trenéry v rámci klubu."

Zatím famózní návrat. Havlíčková po pauze pořád neztratila set a je kousek od finále

Jak jste prožívala první titul po návratu – více než ten z juniorského French Open?

"Samozřejmě Paříž byl mnohem větší turnaj, a přece jenom to byli junioři, takže to bylo hodně jiné. Tam radost byla obrovská a zároveň jsem na sobě měla určitý tlak, že už mám věk, kdy se to na jednu stranu i očekává, takže teď je to takové, že jsem to sama od sebe ani nečekala a tu radost mám obecně z tenisu větší. Takže možná teď ta radost byla jiným způsobem vlastně i větší."

Zmiňujete tlak. Ten přicházel s Vašimi úspěchy.

"Když se na to podívám zpětně, tak já jsem na sebe zaprvé ten tlak vytvářela i sama a zadruhé byl určitě i z okolí. Od té doby se to se mnou táhlo. Tenis jsem si neužívala. Spíš to byl pro mě stres než radost. Cítila jsem, že jsem pod tlakem, ať už jsem se pod něj dostala já sama, nebo mě pod něj dostal někdo jiný."

Byla jste světovou juniorskou jedničkou, přechod do dospělých Vám vyšel, byla jste v zájmu sponzorů.  Změnila se nějak situace, stojí stále při Vás?

"Dalo se jim vědět, že budu mít pauzu. Říkali, že při mně zatím zůstanou. Pořád mi běží smlouvy. Ty se nezměnily. Sem tam jsem něco přidala na Instagram, ale naštěstí při mně všichni zůstali."

Motivují Vás úspěchy Sáry Bejlek, se kterou jste hrávala čtyřhry či Terezy Valentové?

"Ony jsou ze stejného klubu. Vídám je tady pravidelně. Ale vlastně i Diana Šnajderová, se kterou jsem hrála debly, tak je nyní patnáctá na světě. Vidím, že holky, které byly na stejné úrovni, tak jsou ve špičce. Mně to slouží jako motivace dostat se za nimi.“

Přerušila kariéru a teď je zpět. Juniorská hvězda Havlíčková se vrátila drtivou výhrou

Působíte nyní hodně klidně. Za ten rok mimo tenis jste vyspěla, srovnala jste si život, priority. Jaká jste nyní na kurtě?

"Jsem se obecně hodně vyblbla, když mi bylo osmnáct. Jak jsem teď nehrála, tak jsem paradoxně měla o hodně klidnější život než předtím. Oproti sedmnácti bych řekla, že jsem klidnější jak na kurtě, tak i mimo. Takže se to mění časem. Ale samozřejmě uvidíme, až budu hrát na vyšší úrovni, jestli se to nevrátí zpátky. Zatím žádná raketa zlomená nebyla, tak to je dobrý."

Jaké jsou Vaše plány?

"Vůbec nevím, protože i v Maďarsku, které jsem vyhrála, tak jsem tam jela s tím, že se třeba nedostanu, protože jsem byla desátá náhradnice. Nyní je to hodně otevřené. Po Wimbledonu vyjde nový žebříček, tak už ho aspoň budu mít. Budu přibližně 950-1000 a budu mít jistotu, že se na patnáctky dostanu. Ale jaké jsou plány, kromě Olomouce a případně Prahy, vlastně vůbec nevím. Budu chtít hrát ještě jednu, dvě patnáctky a pak se přesunout na pětadvacítky, když to půjde pořád stejně, ale těžké hodnotit teď."

Další mety? Říkalo se o Vás, že máte na to se dostat do světové špičky.

"Žebříčkové cíle si teď nedávám. Největší cíl pro mě je zlepšovat svoji herní úroveň na nějakou tu původní, co tam kdysi byla. A až tam bude, tak se případně zlepšovat dál. Ale hlavní je teď pro mě, že z toho mám opravdu radost, že mě to baví a myslím si, že když mě to bude bavit a budu pilně trénovat, tak s tím přijdou i výsledky a žebříčkové posuny. Tenis je pro mě zatím zábavný a radostný."