Kristýnu Plíškovou čeká stěhování do Rotterdamu. Kvůli tenisu jsem si prosazovala La Ligu, přiznává

Váš partner se loučí s fotbalovou Letnou a míří do Feyenoordu Rotterdam, kde pro něj mají připravenou čtyřletou smlouvu. Co na to říkáte?

Ne, že bych z Rotterdamu byla smutná, ale byly tam nabídky z lepších destinací. Pro mě a pro tenis. Ale pro Dávida je to asi nejlepší volba. Byla tam Mallorca, tu jsem chtěla nejvíc. Byl tam turnaj, jsou tam i další menší turnaje, kde bych chtěla zase nějak začít hrát tenis, a je tam akademie Rafy Nadala. Na to jsem tlačila. Byly tam i jiné nabídky, ale Dávid si stál za Feyenoordem. Asi nic moc jiného se neřešilo, takže mám smůlu. (smích)

Chce se vám vlastně absolvovat takové změny, když se vám nyní narodilo dítě?

Na rovinu? Já opravdu chci jít! Celý život jsem zvyklá cestovat, a teď byl pro mě rok na jednom místě hodně těžký. I když mám Prahu ráda a v Troji to máme nádherné a miluju to tady. Venku budeme asi chvíli sami, ale není to konec světa a občas za námi někdo dojede, ať už rodiče, ségra nebo kamarádky. Adam je zatím hodný a docela spí, tak moc pomoci zatím nepotřebuji.

Minulý rok jste si ještě zahrála US Open a krátce poté oznámila konec sezony kvůli problémům s ramenem. Ale možná to tehdy bylo jinak…

Mě rameno trápilo rok a půl nebo dva, byla tam operace na spadnutí a nakonec se to nějak zachránilo. Ale ano, když už jsem tu zprávu vydávala, to bylo po turnaji Astaně, tak jsme to věděli.

Bála jste se říct pravdu?

Já jsem si ten pocit, že čekáme miminko, chtěla nechat chvilku pro sebe, pro nás. Protože když to pak řeknete jednomu člověku, zvlášť v tenisovém prostředí, tak to jede a je z toho strašný humbuk. A já to tak nechtěla.

Mluvila jste o návratu k tenisu. Jak reálně ho vidíte?

Určitě nebudu moci hrát tak, jak jsem byla zvyklá: na měsíc si odjet do Austrálie, pak na měsíc do Ameriky, zase měsíc někam, pak Asie. To už určitě nebudu možné. Ale Dávid chce, abych to zkusila. Je opravdu vstřícný a chtěl by, abych se vrátila, podporuje mě. Samozřejmě je to těžké, Adámek je maličký a ty plány jsou spíš na příští rok.

Kde se bere ta touha, vzít zase do ruky raketu a objíždět turnaje?

Já bych hrát chtěla, protože mi to dost chybí. Vrátit se k tomu později třeba nebude možné. Pak za nějakých 5-6 let, až budeme mít třeba dvě děti, tak už vidím, jak si říkám: že já to tehdy nezkusila. Čas běží a s jedním dítětem to myslím ještě jde. Určitě je to víc v pohodě než se dvěma.