Davis Cup slaví 110 let. Název dostal až o téměř půlstoletí později

Původně chtěl Davis jen uspořádat utkání mezi tenisty USA a Britského společenství. Nazval jej The International Lawn Tennis Challenge a vítězi věnoval velkou stříbrnou trofej připomínající salátovou mísu, údajně v hodnotě asi tisíc dolarů. Ze zápolení dvou týmů se postupem času stala globální celosvětová soutěž a vítězství v ní je počítáno za jeden z největších úspěchů, jakých lze v tenise dosáhnout. Davisův pohár je zároveň synonymem kolektivního snažení v jinak silně individualistickém sportu. Letošního ročníku se v několika skupinách a zónách podle výkonnosti účastní 125 národních týmů z pěti kontinentů. 

Historicky premiérový daviscupový duel se uskutečnil v univerzitním klubu v Longwoodu u Bostonu. Již tehdy existovalo stejné herní schéma, které je používáno dnes, tedy úvodní dvě dvouhry, čtyřhra a dvě závěrečné dvouhry. Hned první ročník poznamenala nepřízeň počasí, kvůli níž se nedohrála čtvrtá dvouhra a pátá ani nezačala. Američané i tak zvítězili jednoznačně 3:0.

Dwight Davis měl na triumfu domácích rozhodující podíl, postaral se o zisk dvou bodů. Tehdy jednadvacetiletý student harvardské univerzity v úvodním zápase ve čtyřech setech porazil Ernesta Blakea a po boku Holcomba Warda vyhrál i čtyřhru. Navrch měl rovněž v souboji kapitánů s Arthurem Gorem. První set nedohrané dvouhry vyhrál 9:7, ve druhém byl stav 9:9.

Druhý ročník se nekonal, ve třetím Američané porazili Brity už jen těsně 3:2. Davis odehrál pouze čtyřhru a v dalších letech se jako guvernér souostroví Filipíny věnoval převážně politické kariéře.

V roce 1903 se soutěže naposledy zúčastnily jen týmy dvou zemí. Úspěch poprvé slavila Británie, když bratři Reginald a Laurie Dohertyovi dokázali v Bostonu zvítězit 4:1. Podle tehdejšího pravidla o vyzývacím finále, jež bylo zrušeno až v roce 1972, se vítěz posledního ročníku neúčastnil vyřazovacích bojů a byl nasazen rovnou do finále, které se navíc odehrálo na jeho půdě. Britové zvolili za místo konání finále ročníku 1904 slavný areál ve Wimbledonu. Menší výlohy spojené s cestováním přilákaly k účasti družstva Belgie, Francie a Rakouska, cesta za oceán naopak odradila Američany.

Do začátku druhé světové války vzrostl počet účastníků klání o takzvanou salátovou mísu na 35 mužstev. Přidalo se například Švédsko, Německo, Španělsko nebo Nizozemsko, a od roku 1921 také Československo. V listopadu 1945 zemřel Dwight Davis a soutěž definitivně obdržela jeho jméno. Od roku 1973 v ní mohou nastupovat profesionálové.

Takřka revoluční změny se odehrály v roce 1981. Přihlášené země byly rozděleny podle výkonnosti do skupin, později také do podskupin, zón a úrovní. Přímo o zisk Davisova poháru od té doby hraje pouze 16 týmů, ostatní bojují o právo být v dalším roce mezi nimi. Elitní šestnáctku tak vždy tvoří osm úspěšných družstev posledního ročníku a osm vítězů barážových zápasů.

Absolutně nejúspěšnějším mužstvem historie Davisova poháru jsou s 32 tituly Američané, které následuje Austrálie (28) a Británie (devět), jejíž reprezentanti ale zvítězili naposledy v roce 1936. Československo triumfovalo jednou, v roce 1980 se to podařilo týmu v čele s Ivanem Lendlem a Tomášem Šmídem. Po vzniku České republiky je maximem loňské finále, v němž Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem nestačili na favorizované Španěly vedené Rafaelem Nadalem.