Roy Emerson: Robot

6. 10. 2008, 07:00
Legendy tenisu 0
"Tak tamhle to je on, ale jeho otec nechce o nějakém přemlouvání ani slyšet." Jeden z funkcionářů tenisového svazu australského státu Queensland ukázal na Roye, který si přišel zahrát tenis jen tak pro potěchu. "A víš, co ještě mi jeho otec řekl? Že by byl nejraději, kdyby se Roy vrátil domů do Blackbuttu a tam mu pomáhal na farmě." "Vypadá, že má cit pro míč."
Roy Emerson

ROY EMERSON
Austrálie, *1936
vítěz Wimbledonu 1964, 1965, ve čtyřhře s Fletcherem 1959, 1961, s Laverem 1971
mistr Austrálie 1961, 1963 - 1967, ve čtyřhře s Fraserem 1962, se Stollem 1966, s Laverem 1969
mistr Francie 1963, 1967, ve čtyřhře s Fraserem 1960, 1962, s Laverem 1961, se Santanou 1963, s Fletcherem 1964 a se Stollem 1965
mistr USA 1961, 1964, ve čtyřhře s Fraserem 1959, 1960, se Stollem 1965, 1966
člen vítězného týmu Davisova poháru 1959 - 1962, 1964 - 1967
"Podívej se na to jeho zápěstí. Když jsem se ho ptal, při čem mu tak zesílilo, tak mi povídá: Pane, musel jsem otci hodně pomáhat s dojením, to pak máte velkou sílu v prstech. A ještě dodal: A víte, pane, co máme doma v Blackbuttu krav?"

Mladý Roy Emerson nechtěl zpočátku o tenise ani slyšet. Miloval atletiku, vybral si především skok daleký a sprinty, měl rychlost, která mu pomáhala k dobrým výkonům i ve skoku dalekém. Ale dovedl to i na tenisovém dvorci. Doběhl každý míč, navíc měl silné paže, které dávaly úderům důraz. Proto se svými vrstevníky celkem snadno vyhrával, třebaže jeho úderová technika nebyla učebnicová.

"Emerson je samouk," začali o něm hlásat tenisoví trenéři. "Umí jedině tlouct do míčů, každého přehraje jen a jen důrazem. Dlouho mu to ale nevydrží."

Nakonec se přece jen nechal přemluvit, hodil atletiku za hlavu a věnoval všechen volný čas jen tenisové raketě. Přihlásil se na juniorské mistrovství Austrálie, tam se dostal do finále, ale prohrál s Angličanem Knightem. Viděl ho však Harry Hopman a nabídl mu místo ve svém tréninkovém táboře. "Proč ho berete?" ptali se slavného australského trenéra, ale ten se jen lišácky usmíval. "Vím, že mi namítnete, že Roy ještě nevyhrál žádný turnaj a už jsem ho vybral. Ale když se tak dobře pohybuje, určitě se tenis naučí."

Roy Emerson se dostal do společnosti Hoada, Rosewalla, Rose Hartwiga. Ti všichni byli mnohem lepší v úderové technice, ale rozhodně za Royem zaostávali ve vytrvalosti. Zatímco on piloval techniku, vybíhali ostatní Hopmanovi svěřenci k dlouhým posilujícím cvičením. Emersonova hra nebyla nijak líbivá. Tvrdý servis, útok, rychlý postup k síti a volej, který všechno zakončil. "Čím déle vydržíte s Emersonem na dvorci, tím větší máte šanci, že ho porazíte," začalo se říkat mezi tenisty. Hrál jako stroj, naprogramovaný robot, který se naučil tenis podle jednoho receptu. Uměl ale všechno. Ne, nehrál nijak líbivý tenis a diváci se za ním rozhodně nehrnuli. Studený, strohý, ale časem vítězící. "V řadě slavných australských es, jakými byli třeba Sedgman, Hoad nebo Rosewall, rozhodně nebyl Emerson nejlepší jako hráč, ale určitě byl ze všech tenistů největší atlet," řekl pak za čas Harry Hopman. A co na to Emerson? "Musím se přiznat, že každý klokan běhá rychleji než já, naštěstí žádný z nich se mi nevyrovná v tenise."

V sedmnácti letech se nová australská tenisová naděje Emerson spolu s Hoadem, Rosewallem, Hartwigem a pod vedením Hopmanovým vydává na evropské turné. "Dívej se, měj oči pořád na stopkách, i tak se moc naučíš," opakuje znovu a znovu Hopman.


Píše se rok 1953, Knight, se kterým Roy prohrál ve finále mistrovství Austrálie juniorů, vyhrává juniorku Wimbledonu, na Roye Emersona tu však závěrečná kola nezbývají. Zatímco Rose a Rosewall se v hlavní soutěži Wimbledonu dostávají do čtvrtfinále, Emerson už dávno sedí na tribuně a sleduje úspěšnější kamarády. Mág australského tenisu Harry Hopman zůstává ovšem klidný. "Jeho doba přijde," říká novinářům, ale ti silně pochybují, stále nevidí na Royově hře nic překvapujícího. Hoad a Rosewall už začínají kralovat světu, Emerson zůstává v ústraní. Poctivě trénuje, je v širším výběru australského týmu Davisova poháru, ale šanci dostává teprve po odchodu dvou nejlepších tenistů země k profesionálům. V roce 1959 jedou Australané do Forest Hills bojovat o Davisův pohár, Emerson se poprvé objevuje v základní sestavě. Když Laver prohrál obě dvouhry, naději na vítězství mohla Austrálii vrátit čtyřhra. Emerson s Fraserem porazili Olmeda s Buchholzem 7:5, 7:5, 6:4, Fraser přidal dvě vítězství ve dvouhrách a Australané znovu vybojovali Davisův pohár.

Teprve pak přichází Emersonova velká tenisová doba. Ve Wimbledonu 1959 prohrává až v semifinále s pozdějším vítězem Olmedem, o rok později ho ve stejném kole na mistrovství Austrálie poráží Laver. V roce 1961 se stává mistrem Austrálie, když ve finále zvítězil nad Laverem 1:6, 6:3, 7:5, 6:4, v dalším roce však Laver Emersonovi porážku ve finále vrací a získává Grand Slam.

"Ken i Lew odešli, ale Emerson je dobře zastoupí," komentoval jeho výsledky Hopman. Ještě pětkrát se pak stal vítězem mezinárodního mistrovství Austrálie, kraloval této tenisové velmoci od roku 1963 do roku 1967. V letech 1960 - 1965 vyhrál šestkrát za sebou Roland Garros ve čtyřhře, přičemž mu sekundovali Fraser, Laver, Santana, Fletcher a Stolle! Ve dvouhře tu v roce 1962 ve finále podlehl Laverovi, ale hned za rok se stal v Paříži i králem antuky, když jasně přehrál miláčka Francie Pierra Darmona 3:6, 6:1, 6:4, 6:4. V roce 1961 vyhrál přesvědčivě i Forest Hills, Laver vůbec neměl naději - 7:5, 6:3, 6:2, za rok tam byl znovu ve finále, ale tentokrát byl lepší zase Laver. Na americký tenisový trůn se Emerson vrátil v roce 1964, kdy ve třech setech vyřadil svého krajana Stolleho 6:4, 6:1, 6:4. A Wimbledon? V roce 1964 a 1965 ve finále porazil Stolleho! Dvakrát za sebou vyhrál na wimbledonské trávě, což ho opět vyneslo na první místo světového žebříčku. Ale stále nebyl tou pravou hvězdou tenisového nebe. Proč?

Emersonův tenis, třebaže velmi úspěšný, se prostě nelíbil. Curyšský Sport o něm tehdy napsal: "Méně známý, méně slavný, méně obávaný než Laver, Hoad, Rosewall nebo Gonzales, ale skvělými výsledky se zapsal do tenisové historie skromný Australan Roy Emerson. Je až kupodivu, že mu tyto výsledky nedokázaly zajistit takové jméno, jaké by si určitě zasloužil. Pokud bychom vzali v úvahu pouze je, pak by musel patřit mezi nejlepší tenisty všech dob. Škoda, že se jeho jinak perfektní hra - snad proto, že postrádala fantazii - zdála únavnou a že ho ta pověst doprovázela všude, kde startoval. Kdosi mu dokonce přiřkl přezdívku Lokomotiva, protože hraje jako tenisový robot." Ale nebyla to jenom hra, která nedělala z tohoto pilného Australana hvězdu. Jeho klidné, mírné a opatrné vystupování nebylo pro senzacechtivé reportéry dost atraktivní. Neplnil společenské rubriky, nebyl ozdobou módních večírků, prostě byl jen jednoduchým dělníkem dvorců. A to bylo mnohým málo.

Austrálie však měla v Emersonovi velkou oporu pro Davisův pohár. V letech 1959 - 1967 tato trofej jen jednou Austrálii nepatřila. To v roce 1963 vyhráli Američané v Adelaide 2:3, ale Emerson i v tomto utkání obě své dvouhry vyhrál, porazil jak McKinleyho, tak Ralstona. Právě Emerson se velkou měrou zasloužil o nejslavnější období Austrálie v boji o Davisův pohár. Sehrál v něm 40 zápasů, 36 vítězně.


Dva roky byl světovou jedničkou, v turnajích Grand Slamu získal pětatřicet titulů! Ne, to se nikomu v tak krátkém období nepodařilo. Ale skromný Emerson na to reagoval po svém: "Mám z těch úspěchů obrovskou radost, ale musím přiznat, že tak vysokých poct jsem mohl dosáhnout jen proto, že moji největší soupeři odešli do profesionálních řad. Vždyť jsem předtím čtrnáctkrát prohrál s Hoadem, taky s Cooperem jsem měl pasivní bilanci. Copak si myslíte, že bych je porazil ve Wimbledonu nebo ve Forest Hills?" Přesně takový byl Emerson. Plaše přijímal pocty, bál se i sám sobě přiznat, že je nejlepší na světě. Když v roce 1964 bojovali Australané o finále Davisova poháru se Švédy, utkal se Emerson s nejlepším Evropanem Lundquistem. "Úplně jsem se ztrácel z dvorce, neměl jsem vůbec naději a zdálo se mi, že proti mně jede lokomotiva, která nabírá stále větší rychlost. Řekněte mi, kde se v něm bere ta ohromná síla," řekl Lundquist.

To už se blížila i Emersonova těžká chvíle. Začal Wimbledon 1966 a s ním Emersonův zápas s krajanem Davidsonem. Roy servíroval, najednou křikl bolestí, pustil raketu na trávu a chytil se za rameno. Tvář se mu zkřivila do vyčerpané grimasy a bylo mu jasné, že Wimbledon toho roku pro něj skončil. Prohrál pak hladce, nemohl servírovat ani smečovat, nečinně přihlížel kamarádově hře. "Nechtěl jsem vzdát, připadalo mi to zbabělé, musel jsem dohrát, ale věděl jsem dobře, že už nemůžu," prohlásil po zápase.

Začalo zdlouhavé léčení ramene. V té době se Roy Emerson jednoznačně postavil za hru v hale. "Kdybych si mohl volit povrch a prostředí, pak to u mě vždycky vyhrává hala. I při tom nejkrásnějším počasí. Víte proč? Je to hrozně jednoduché. Hala vás uchrání od všech nepříjemných překvapení. Venku mi vadí slunce při servisu, smeči i lobu, ještě horší je hraní při prudkém větru, míč si dělá, co chce, a nikdy nevíte, čím vás překvapí. Hrál jsem i na mnoha dvorcích obklopených stromy, kde se při soumraku vytvoří takové stíny, že přesné sledování míčů je prostě nemožné. Když je velké sucho, tak se brzy dvorec mění v poušť, která bičuje vaše oči prachem. A o dešti ani nemluvím. Opravdu nevím, proč se hráči tolik bojí haly."

Za pár měsíců se vrací, v semifinále mezinárodního mistrovství Austrálie v tenisovém maratónu přehrává Roche 6:3, 4:6, 15:13, 13:15, 6:2, ve finále pak jasně Ashe 6:4, 6:1, 6:4. Rameno má stále ve stahovací bandáži, údery hraje bez stoprocentní jistoty, snad se bojí, že v každém okamžiku do ramene vstoupí řezavá bolest přesně tak jako před rokem. Navíc se mění i situace ve světovém tenise, profesionálové stále častěji nastolují myšlenku otevřených turnajů. Emerson se stal mluvčím těch zbylých.

"Co si myslíte o amatérském statutu?" zeptal se ho jednou v Itálii předseda nejvyššího tenisového orgánu FILT de Stefani, zastánce ochrany tenisu před profesionálními vlivy, který stále předkládal myšlenku zapojení tenisu do olympijského programu.

Příště: KLAUN
Příběh ILIEHO NASTASEHO.

... Když přijede do Wimbledonu, je na jeho zápasy nabito. Turnaj, který si dlouho nemohl zvyknout na šortky či sukýnky, dovolil Rumunovi klaunské kousky, které by dřív neodpustil nikomu. Novináři ho nazývají Lawrencem Olivierem Wimbledonu, Čarodějem, Králem, ale častěji se objevuje Nasty-Boy - protivný kluk. "Pokladníci mě ale mají rádi," říkával často Nastase. "Copak je to možné, aby se na tenise lidé pořád tvářili jako v kostele? Borg vypadá jako účetní, který ví, co bude z tenisu mít. Já přicházím bavit...

Emerson se na Itala zvědavě podíval. Dobře věděl, že prakticky se amatérský tenis už s profesionálním spojil, organizátoři turnajů se snažili vytvořit i pro amatéry ty nejlepší podmínky.

"Nevím, o čem mluvíte, pane," odpověděl tehdy Roy Emerson a jeho slova obletěla celý tenisový svět. "Roy Emerson je poslední amatér, i když i on už v podstatě je na tom stejně jako profesionálové. Ano, doba na spojení obou tenisů už dozrála," napsaly noviny a za rok se už hrály společné otevřené turnaje. V roce 1970 se pak Emerson ještě probojoval do čtvrtfinále Wimbledonu, kde prohrál po velkém boji s pozdějším vítězem Newcombem 1:6, 7:5, 6:3, 2:6, 6:11, ve stejném roce se ještě s Laverem probojovali do finále čtyřhry ve Forest Hills, ale Barthes s Piličem byli v tie-breacích šťastnější - 6:3, 7:6, 4:6, 7:6.

Když skončil, napsaly tenisové magazíny: "Neodešla hvězda, odešel velký dělník tenisových dvorců."

TenisPortal.cz, fkz (převzato z knihy Velcí bílí muži, vydané v roce 1984)

Komentáře

0
Přidat komentář
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.

Nový komentář

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.

Registrace nového uživatele

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.

Registrace nového uživatele
TOPlist