Djordje Djokovič: Nejsem Novakova kopie

„Na Spartě je všechno, co potřebuji,“ říká, zatímco při rozhovoru sleduje semifinálovou bitvu bratra s Murraym na Australian Open. „Když sedím při takovém utkání na stadionu, srdce mi buší, že mi může vyskočit z těla. U televize jsem ale v klidu. Na rozdíl od táty a bratra Marka; to jsou největší nerváci, jaké jsem u obrazovky viděl,“ směje se.

Proč nyní trénujete v Praze?
„Nerad jsem stále na jednom místě, potřebuju změnu. Poprvé jsem na Spartu přijel před půl rokem a moc se mi tady líbilo. Je tu skvělé zázemí, kurty, trenéři, mám na výběr výborné sparingpartnery, což je přesně to, co teď potřebuji. Navíc miluju atmosféru Prahy, mám rád staré domy. Na internetu jsem si četl o historii mostů, je to opravdu nádherné. Malinko mi to připomíná rodný Bělehrad. I proto jsem se rozhodl, že tady budu trávit docela hodně času.“

Sám tady nejste. Kdo je váš průvodce Miki Vukovič?
„Velmi dobrý a dlouholetý přítel naší rodiny. Stará se o vše potřebné, jezdí se mnou na turnaje, máme hodně společného a mohu se na něj spolehnout. Znám ho od dětství. Přede mnou jezdil po světě s bratrem Markem. Díky Mikimu jsem přijel i poprvé do Česka. On zde dřív hrával tenis a zajistil mi s prostějovským týmem soustředění ve Vysokých Tatrách. To byl impuls pro pobyt v Praze.“

Takhle podávají bratři Djokovičové:

Kdo je vaším hlavním trenérem?
„V Bělehradě Goran Bubanj, který má hodně zkušeností. Trénoval Zimonjiče, Jankovičovou a další. Tady na Spartě se mi věnuje Martin Fafl.“

Je pravda, že jste měl stejné trenéry jako Novak?
„Ano, dá se to tak říct. Začal jsem stejně jako Nole s Jelenou Genčičovou, potom jsem – taky stejně jako bratr – na dva a půl roku odjel do akademie Nikiho Piliče v Německu. Tam jsem se rozhodl, že chci být profesionálem.“

Také jste byl u Nicka Bollettieriho, ale jen krátce...
„Na Floridě je to moc hezké, hodně kurtů a hráčů, ale já mám radši rodinnou atmosféru. Tady se cítím o moc lépe. Odmítl jsem před sezonou i nabídku jet do Abú Dhabí. Volali mi Novak s Markem, abych tam přijel na dva tři týdny trénovat, že je to tam krásné a teplo... Přemýšlel jsem o tom, ale rozhodl jsem se zůstat v Praze. Musím se zaměřovat na vlastní kariéru. Je mi šestnáct, mám před sebou důležité roky a musím jít svou cestou.“

Jak často je celá rodina pohromadě?
„Minimálně. Novak má svůj život, Marko i já také a rodiče se snaží čas rozdělit mezi všechny. (směje se) Pokaždé letí za jedním z nás tří. Je těžké být spolu. Všichni dohromady jsme maximálně čtyři týdny v roce. Ale takový je sport, musíme se přizpůsobit.“

Jak Novak pomáhá rozvoji vaší kariéry?
„Je to skvělý brácha. Radí mi. Ví, že díky jménu a očekávání je na mě vyvíjen velký tlak. Na jednu stranu je skvělé být Djokovič, na druhou je to svazující. Nesmím si z toho nic dělat, to by jen sráželo mou výkonnost. Často mi opakuje, abych zůstal v klidu, nemyslel na důležitost zápasů, byl uvolněný. Říká: užívej si ty chvíle na kurtě, hraj údery s radostí, ale dávej do toho všechno.“

Co na něm nejvíc obdivujete?
„Že hraje srdcem. Miluje tenis. Pokaždé, když jde na kurt, má na tváři úsměv. Dává do hry všechno a vrací se mu to. Hodně se změnil od vítězství v Davis Cupu. Už není nervózní, je v pohodě, není nikdy smutný.“

Je pravda, že chodí všude pozdě?
(směje se) „To je strašné. To na něm zrovna neobdivuji. Chodí pozdě na večeři, na letiště... Jen ne na tenis, tam je úplně jiný. Ale on je šťastný, nemá z času žádný stres.“

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání magazínu Tennis Arena.