Hektický a šťastný den Bouzkové. Poprvé jsem ji viděl po výhře plakat, říká trenér Bolardt

Na kurtech Sparty se potkávali od dětství, nyní společně dobyli turnaj s nálepkou WTA 250. Pro Bouzkovou to byl druhý titul na profi okruhu a znovu v Praze. "Ona už tady jednou ten turnaj vyhrála, takže z toho určitě nebyla nijak svázaná, neměla se čeho bát. Naopak u Lindy, ty nervy určitě pracovaly víc, a to se možná i pak ukázalo ke konci toho zápasu," soudil osmadvacetiletý trenér, ke kterému vítězka pražského klání po nevýrazném období znovu našla cestu.

Byl turnaj v domácím prostředí náročný i pro trenéra?
Je pravda, že jsem celý týden pro někoho sháněl lístky na zápasy a měl jsem z toho hlavu na maděru. Dneska jsem pomalu nestihl rozehrávku, protože jsem tu taky něco řešil. Ale to k tomu patří. Jinak my tady na Spartě trénujeme už asi 13-14 let, takže jsme tady doma a jinak všechno bylo v pohodě.

Máte svůj kurt? A jak dobře zná Maruška centr, na kterém se hrálo finále?
Nemáme vlastní, je to různé, podle toho kde je volno. A teď ten turnajový? Na ten jsme se před turnajem nedostali, až když se začalo hrát, tak jsme šli jednou na jednu půlhodinovou rozehrávku, aby si Maruška pinkla na centru.

Finále pro vás moc dobře nezačalo. Byl pak ten obrat i o nějakém koučinku?
Spíš si myslím, že ona se po tom prvním setu trochu víc uvolnila. A když pak chytila začátek, tak se to zlepšovalo a začala se cítit lépe. A začala s námi i lépe komunikovat.

Tréninkový proces je mnohdy velmi speciální. (@ ČTK / Pavel Lebeda)

Jaké byly ty rady před zápasem?
Viděli jsme nějaké číslo, že Linda zahrála do semifinále 87 winnerů, že je to co game, to vítězný úder. Tak já, já jsem si říkal, že by tam nebylo na škodu jí ukázat, kolik jako na celém tomhle turnaji bylo dvojchyb. Linda jich třeba měla před finále 26! Každý debloval. Podmínky byly těžké, byl hodně vítr a i my jsme tady samozřejmě bojovali hodně s nadhozem. Doufal jsem, že to ve finále bude lepší, ale nebylo, ale to už je jedno…

Má svůj specifický styl, vrátí skoro každý míč. Dá se dnes ještě nějak měnit nebo transformovat její hra?
Ne, to už nejde. Řekl bych, že je to spíš o nějakém tónování. Ale samozřejmě, pořád se pracuje třeba na servisu.

Rozhoduje se sama, nebo opravdu chce něco slyšet od trenéra?
To záleží na okolnostech. Vždycky si řekneme něco před zápasem, máme nějakou taktiku pro úvod. A když něco nefunguje, tak si někdy přijde pro radu. Někdy zase nechce slyšet nic a jindy je to jen o povzbuzování než nějakých slovech, která jsou někdy i trošku kontraproduktivní. Ale tohle finále zvládla hlavou skvěle!

Ten impuls k návratu k vám tedy přišel od ní?
Ano, bylo to tak.

Před letošním pražským bojem o titul měla Marie bilanci finálových zápasů 1:6. Bylo to třeba i téma, které jste řešili?
To jsme nerozebírali. Ale je pravda, že jsem s Maruškou před dvěma lety zažil finále v Číně v Nan-čchangu, kde vedla 6:1, 5:3 a 40:15. A pak ve třetím setu znovu na mečbolu 5:3 a 40:15. To si člověk pamatuje… Nevím, jestli na to myslela, ale prostě se to snažili naladit pořádně do pozitivna.

Bouzková patří mezi světovou špičku. (@ ČTK / Pavel Lebeda)

Po proměněném mečbolu i plakala. Viděl jste ji někdy plakat po výhře?
Abych pravdu řekl, tak asi ne. Po prohře, jo. V té Číně těch mečbolů bylo…

Trenéři to mají u Marie Bouzkové těžké, střídají se jak na běžícím pásu: Za poslední tři roky Cristian Requeni, Teodor Devoty, potom vy, Conchita Martínezová, Jiří Novák a znovu návrat k vám. Vnímáte to jako rizikové povolání?
To bych neřekl. Myslím, že ona hledá hlavně pohodu a dobré lidi kolem sebe, kteří táhnou za jeden provaz. Mezi námi dvěma to funguje dobře, známe se odmala, všechno je fajn. Je to spíš o tom, jak ten tým poskládat, aby všechno fungovalo. Ale zaplaťpánbůh, že se nám zatím daří a snad takhle budeme pokračovat dál.

Dál vás čeká Kanada. A zápas hned v pondělí. To vypadá jako daň za úspěch.
Trochu to daň je, ale zase jsme na vítězné vlně. Jediné mínus je, že to je hodně daleko. Od neděle se hraje hlavní soutěž, Maruška bude hrát v pondělí. Přiletíme tam někdy ve dvě odpoledne v neděli a uvidíme…

Stihne se tedy vůbec nějak oslavit Praha?
Ve čtyři se vstává, v sedm letí letadlo (úsměv). Pak bychom si měli dát volno a v pondělí půjdeme na kurt na nějakou delší rozehrávku.

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.