Davis Cup sleduje celá země, řekl Čilič. Mluvil i o rivalitě s Big Three a dominanci Sinnera s Alcarazem

Čilič stále působí na okruhu ATP a o konci kariéry nepřemýšlí. Naopak. Sedmatřicetiletému matadorovi aktuálně patří 75. místo ve světovém žebříčku a stále zdatně konkuruje mladší generaci. Livesport Zprávy měly jedinečnou příležitost jej vyzpovídat a vzpomenout přitom na nejkrásnější i nejtěžší chvíle kariéry.

Došlo i na názory na současnou éru, kdy tenisu začínají vládnout Jannik Sinner a Carlos Alcaraz. "Tihle dva jsou nejlepší, protože mají skvělou disciplínu a lásku ke sportu. Právě to je drží v těžkých chvílích. Talent je jen část, rozhodující je oddanost," říká grandslamový vítěz, daviscupový šampion a olympijský medailista z Chorvatska.

Veteráni, co odmítají končit

Nejprve se Marine musím zeptat na vaši dlouhověkost. První turnaj jste vyhrál v roce 2008, poslední loni (2024). Mezi elitou jste téměř dvacet let. Jaký je vlastně recept na takovou kariéru?

"Myslím, že klíčem u mě byla vždycky konzistentnost. Nejen ve výsledcích, ale i v disciplíně a návycích. Vždy jsem se snažil dbát na každý detail: trénink, regeneraci, stravu, odpočinek, mentální přípravu, investice do sebe i týmu. Postupem času se z těchto drobností vytvoří základ, který vás drží. Navíc mě vždycky bavilo učit se – o hře, o svém těle, o nových metodách – takže jsem nikdy neměl pocit, že stagnuji. Právě ta zvědavost a touha se zlepšovat mě motivovaly po celou dobu."

Veteránů jako vy, Djokovič nebo Stan Wawrinka, už tolik není. Proč si myslíte, že je dnes v tenisovém světě mezi stovkou nejlepších jen šest hráčů nad 35 let?

"Jedním z důvodů je generační výměna. V letech 2015, 2016 bylo mezi elitou 35 nebo 40 hráčů starších třiceti let, hlavně proto, že silná generace se narodila v letech 1981, 82 nebo 1983. Ti, co se narodili kolem roku 1989-90, se pak hůře prosazovali mezi nejlepší stovku právě kvůli té silné generaci z roku 1981. Teď ale znovu máme opravdu kvalitní mladé hráče, kolem 23 a 24 let, a proto má moje generace problém udržet se mezi nejlepšími."

Marin Čilič strávil na okruhu ATP 20 let (@ ČTK / AP / Georgios Kefalas)

Wawrinka mluvil o tom, že klidně bude rád objíždět challengery, dokud ho to bude bavit. Máte to stejně? Nebo už byste na menší turnaje nevyrazil?

"Se Stanem souhlasím v tom, že bez vášně to nejde – bez ní ani nelze udělat jakýkoliv úspěch. Pro mě je ale hraní na challengerech, které jsou dnes silnější než kdy dřív, součástí nějakého širšího plánu. Nevnímám je tak, že bych je chtěl pravidelně objíždět. Jsou pro mě spíš procesem, jak zlepšit hru a výsledky, aby člověk dosáhl něčeho většího. Já chci hrát na nejvyšší úrovni, na největších turnajích, na grandslamech, co nejdéle to půjde. Třeba letos to byl faktor mého úspěchu ve Wimbledonu. Před ním jsem hrál challengery, jeden ze dvou jsem vyhrál, abych se dostal na co nejlepší úroveň. A pak jsem se opravdu dostal mezi posledních 16 a nebyl jsem daleko od čtvrtfinále. Je prostě potřeba, dívat se na věci v širším kontextu."

A co je pro vás inspirací v tomto ohledu?

"Největší inspirací pro mě byla vždy samotná hra, soutěžení, boj. A také proces hledání nejlepší formy každý den. Baví mě disciplína, struktura tréninku a ten pocit, když všechno zapadne. Je to velmi osobní motivace – zjistit, kam až můžu dojít, jak dobře můžu hrát, i po tolika letech."

Grandslamová sláva

Největšího úspěchu jste dosáhl na US Open 2014. Jak na ten triumf po letech vzpomínáte?

"Pořád je to jeden z nejvýjimečnějších okamžiků mého života. Tehdy se všechno sešlo – fyzicky, mentálně, technicky. Byl jsem v zóně, hrál jsem svůj nejlepší tenis a zvednout trofej Grand Slamu je něco, na co se nezapomíná. Trénujete celý život, obětujete vše, abyste něco takového dosáhl, a když vidíte, jaká je konkurence, začnete pochybovat, jestli se to vůbec někdy povede. Když se ohlédnu zpět, cítím velkou hrdost a motivaci, protože vím, co je možné, když se vše spojí."

US Open je turnaj, kde často vítězí noví šampioni. Kromě vás tam získali první titul i Juan Martin Del Potro, Andy Murray, Dominic Thiem a Carlos Alcaraz. Čím to je?

"US Open má zvláštní energii – je rychlé, intenzivní, plné emocí. Hraje se na konci sezony, kdy už jsou hráči trochu unavení, takže se občas prosadí nová jména. Atmosféra a podmínky vás nutí hrát uvolněně a agresivně. Když se podíváte na všechny vítěze, každý hrál rychlý a útočný tenis. Myslím, že proto tam vítězí různí šampioni – odměňuje se odvaha a momentální forma."

Hrál jste také finále Wimbledonu a Australian Open. Co vám tam chybělo k tomu poslednímu kroku?

"Ve Wimbledonu jsem bohužel ve finále měl hrozné puchýře, které mě omezovaly v pohybu, a když nejste ani zdaleka stoprocentně fit, šance jsou minimální. V Austrálii jsem možná hrál nejlepší tenis v životě, ve finále byla šance vyhrát v pátém setu. Kdybych hrál finále proti někomu, kdo nemá tolik zkušeností, jako měl Federer, myslím, že bych měl větší šanci na vítězství."

Do semifinále jste se dostal i na French Open. Jak to, že na antuce hrajete tak dobře? Váš styl se na ni možná ani tolik nehodí...

"Já jsem na antuce vždycky hrál dobře. Ale abyste dosáhl něčeho výjimečného, musíte být blízko nejlepším. V roce 2017 se mi něco změnilo v tréninku, rutinách i v tom, jak jsem hrál zápasy na antuce. Od té doby se můj tenis na antuce výrazně zlepšil. A postup do semifinále v roce 2022 je toho jasným důkazem. Fyzicky jsem byl vždy dobře připravený, a když jsem našel formu a pár detailů zapadlo, přišly i výsledky."

Kamarádi z vesnice

Narodil jste se v Medžugorje, v Bosně. Prý vám tam otec postavil kurt na zahradě. Je to pravda?

"Ano, otec mi postavil kurt na zahradě. Jeho vize byla neuvěřitelná – dal mi možnost hrát tenis a měl jsem díky němu místo, kde můžu trénovat jak chci, a rozvíjet svou hru. Pořád cítím, že to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem uspěl. Rodiče mi umožnili trénovat kdykoliv."

Právě s kamarádem z dětství Ivanem Dodigem (který se také narodil v Medžugorje) jste v roce 2018 vyhrál Davis Cup pro Chorvatsko. Jak na to vzpomínáte?

"Byl to neuvěřitelný okamžik – sdílet vítězství s Ivanem, se kterým jsem vyrůstal, bylo velmi emotivní. O takových chvílích jsme snili jako děti. Přivézt pak trofej z Davis Cupu zpět do Chorvatska společně bylo opravdu výjimečné. Atmosféra, ta týmová jednota – byl to jeden z nejpyšnějších momentů mé kariéry."

Chorvatsko s Čiličem v sestavě vyhrálo Davis Cup v roce 2018 (@ Sanjin Strukic / Zuma Press / Profimedia)

Jak důležitý je Davis Cup pro Chorvatsko? Ptám se, protože v některých zemích není považován za tak významný a někteří hráči se ho ani neúčastní.

"Je velmi důležitý. Chorvatsko je malá země, ale tenis nám přinesl spoustu hrdosti a mezinárodního uznání. Když hrajeme Davis Cup, sleduje to celá země a užíváme si ty chvíle. Tu atmosféru musíte zažít – je opravdu výjimečná. Tehdy celá ty cesta za vítězstvím byla extrémně náročná, ale zároveň výjimečná. Přinesla nám spoustu neuvěřitelných vzpomínek."

Jannik Sinner se nedávno z Davis Cupu omluvil. Přitom finále se hraje v Itálii, v Boloni. V jeho zemi to vyvolalo velký rozruch. Chápete jeho rozhodnutí?

"Italové vyhráli první Davis Cup v roce 1976. Druhý a třetí přišly v posledních dvou letech právě s ním. Ale já si myslím, že Jannik dokonce po loňském triumfu oznámil, že si letos dá od Davis Cupu pauzu. Tenisové sezony jsou extrémně dlouhé a náročné, a on si pravděpodobně chce odpočinout na příští rok. Je to naprosto pochopitelné."

Často jste se potkával s Tomášem Berdychem, ten se nyní po kariéře stal trenérem českého týmu pro Davis Cup. Umíte si představit, že byste někdy také převzal roli nehrajícího kapitána? Lákalo by vás to?

"Je to možné. Vždy mě bavilo analyzovat hru a pomáhat mladším hráčům, takže taková mentorská nebo vůdčí role by mě zajímala. Ale musel bych cítit stejnou vášeň a odhodlání – když něco dělám, chci tomu dát 100 %. Uvidíme."

Prohra s hrdostí

Máte Grand Slam, vítězství v Davis Cupu i olympijskou medaili – to je pěkný hattrick. Přesto vám olympijské zlato (ve čtyřhře) v roce 2020 uniklo v tiebreaku, když ho získali vaši krajané Nikola Mektič a Mate Pavič. To musel být bláznivý zápas…

"Ano, bylo to neuvěřitelné – tak blízko, jen pár míčů chybělo. Samozřejmě v tu chvíli to bolelo, protože olympijské zlato je něco velmi vzácného a výjimečného. Ale byl jsem hrdý na to, jak jsme bojovali a jak jsme reprezentovali Chorvatsko. Přijmout prohru s Mektičem a Pavičem – našimi krajany – kteří měli předtím i potom skvělý rok, bylo vlastně snazší: zlato zůstalo v rodině. Hrát čistě chorvatské finále bylo historické. A opět, mohl jsem to sdílet s nejlepším kamarádem Ivanem Dodigem. To bylo opravdu úžasné."

Čilič a Dodig pózují se stříbrnými medailemi (@ Vincenzo PINTO / AFP / AFP / Profimedia)

Přesto, mrzí vás ta prohra dnes? Mohl jste mít unikátní hattrick…

"Nemrzí mě ta prohra. Jsem jen hrdý na to, čeho jsme dosáhli – dva kluci, kteří spolu začali s tenisem a snili o tom, že budou hrát na největších turnajích... A po všem, co jsme dokázali, jsme získali i olympijské stříbro. To je prostě neuvěřitelné."

Prosadil jste se v éře Federera, Nadala a Djokoviče. Co bylo potřeba, abyste v jejich době uspěl?

"Bylo potřeba víra, odolnost a neustálé zlepšování. Soutěžit v té jejich éře bylo velmi těžké, ale zároveň motivující – nemohl jste si dovolit zůstat stejný. Musel jste se posouvat každý rok, každou sezonu. Hrát proti nim nás všechny posouvalo dál. Byla čest, sdílet tu éru, i když to znamenalo, že čelíte nejtěžším soupeřům, jaké si lze představit."

Alcaraz a Sinner jsou evidentně od zbytku odskočení. Jakou radu byste dal mladé generaci, aby se jim vyrovnala? A kdo má největší šanci je dohnat?

"Buďte trpěliví, konzistentní a soustřeďte se na svůj rozvoj – ne jen na výsledky. Naučte se dokonale rozumět své hře, pečujte o své tělo a užívejte si ten proces."

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.