Antuka je jako obraz malíře. Po každém setu vidíte, kde a jak jste hráli, říká Tsitsipas

Řecký elegán je jedním z mála mladších tenisových romantiků, kteří svůj sport vnímají i trošku jinak. "Hra na antuce, je jako umění. Je to jako namalované plátno malířem. Po každém setu, ještě než kurt zametou, vidíte, kde jste se pohybovali. Vždycky se to snažím analyzovat a hledám způsoby, jak se lépe klouzat po kurtu," vyprávěl Stefanos Tsitsipas.

V Paříži si jednou zahrál finále, jednou byl v semifinále a ve dvou posledních ročnících došel mezi osm nejlepších. Roland Garros je prostě jeho nejúspěšnější grandslam. "Mám pocit, že se na antuce dokážu bránit proti úderům, na které bych na jiných kurtech neměl odpověď. V prvních dnech bývá ten přechod na nový povrch trochu těžší, ale pak nastane ten úžasný pocit - zjistíte, že technikou práce nohou, můžete po kurtu naprosto přirozeně klouzat. To prostě jiné povrchy vůbec neumožňují," rozpovídal se rodák z Atén.

Právě prostředí, kde vyrůstal, mu prý pomohlo najít lásku k antuce. "Okolo bylo jen pět antukových kurtů, žádný jiný povrch, žádný hard. Jako dítě jsem nehrál na ničem jiném. Vlastně až ve 14 nebo 15 letech jsem pravidelně začal hrát na tvrdých kurtech, kterým jsem přizpůsoboval svou hru a trochu ji vylepšoval. Ale bylo to právě dětství na antuce, které mě formovalo hráčem, kterým jsem dnes. To ve mně vždycky zůstane," vysvětlil Tsitsipas.

Otec, který ho k tenisu přivedl, i maminka, bývalá profesionální tenistka a někdejší 194. hráčka světa, nabádali Stefanose, že nejen údery, ale hlavně pohyb je to nejdůležitější pro úspěch. "Pamatuju si, jak jsem trávil hodiny s trenérem a pracoval na tom, jak se co nejefektivněji pohybovat po kurtu. Jak se klouzat, jak být ve správný čas na správném místě. Navíc na antuce můj slice-bekhend funguje asi nejlépe ze všech povrchů. Ale řeknu vám. Já na kurtu prostě strašně rád bruslím…," usmál se Tsitsipas.